Pokus 316 /CZ/

6.

25.12. - 1/2

Adrien's POV

,,Dálky!!!"

,,Co to?" Vzbudil jsem se na křik a prudce se posadil. Dveře se prudce otevřely a do pokoje vběhla Cassie, ještě ve svém modrém pyžámku a s medvídkem v ruce. S velkou radostí v očích skočila na postel.

,,Dálky!" pištěla nadšeně, málem jsem zapomněl, jakou mívá z dárků radost. Skočila mi do náruče a já společně s ní spadl na záda.

,,Tak jo, ty můj budíku, běž se na ně podívat, mi přijdeme hned jak se Mari probudí," usmál jsem se a pohladil ji po vlasech. Po chvíli opět s křikem a úsměvem na tváři odběhla, načež jsem se zasmál. ,,Dálky!!!"

Podíval jsem se na místo vedle mě, kde ležela Marinette, jejíž tělo se mírně třáslo. Nebylo to zimou, v domě bylo příjemné teplo. Ruku jsem jí položil na rameno, načež sebou cukla.

,,Marinette," šeptl jsem jí do kočičího ouška, načež se ošila a otevřela oči, v nichž byl znát strach na sto metrů daleko. Rychle jsem ji přetočil na záda a koukal, jak se jí prudce a rychle nadzvedává hrudník.

,,Marinette, co je s tebou?" Začal jsem panikařit, co jsem měl dělat, v takové situaci jsem se ocitl poprvé. Marinette začala vrtět ocáskem ze strany na stranu, párkrát mě ním i uhodila. O chvíli měla problém se nadechnout, ouška měla sklopená a začala kašlat.

,,Ne, ne, ne, ne..." mlel jsem si pro sebe a vzal si Mari k sobě do náruče, přičemž se nepřestávala třást, jako při té nejkrutější zimě.

Jen na chvíli jsem ji pustil, abych se mohl natáhnout pro tašku, kam jsem jí dal léky, avšak nenašel jsem je. Prohledal jsem kapsy u kalhot, mikin, tašky a nic, nikde nebyly. Dostal jsem o ní strach. Byl jsem si jist, že jsem je sbalil, ale zřejmě ne.

,,Počkej tady, hned jsem zpět," zašeptal jsem jí do ucha, věnoval jí polibek na čelo a vyběhl z pokoje do nižšího patra, kde jsem v obýváku včera zapomněl mobil. Popadl jsem ho a vytočil Ninovo číslo, nehledě na nechápavé pohledy ostatních členů rodiny, které mi byly věnovány.

,,Broučku, děje se něco?" zeptala se ustaraně máma, ale ve stejnou chvíli se z druhé strany hovoru ozval i Ninův ospalý hlas.

,,Adriene, co se děje? Proč mi voláš tak brzy ráno?"

,,Nino, mám problém," řekl jsme nervózně a rukou si zajel do vlasů.

,,Co se děje?"

,,Jel jsem s Mari k rodičům, ale asi jsem doma zapomněl léky," řekl jsem nervózně, měl jsem strach.

,,Cože? Jak to myslíš, asi zapomněl?" vykřikl.

,,Prostě zapomněl, chápeš? Prosím, potřebuji pomoc. Mohl bych se pro ně vrátit a pak přijít sem, ale zabralo by to čtyři hodiny."

,,Tím mě nepřímo žádáš o to, abych ti je přinesl, protože to bude trvat o polovinu míň?" Přikývl jsem, i když to nemohl vidět. Povzdechl si. ,,Ještě pořád míváš náhradní klíč pod rohožkou?"

,,Jo, prosím, pospěš si." Modlil jsem se ke všem svatým, aby se nic zlého nestalo.

,,Jasně, už jdu. Hlavně ať je v klidu, musí ležet a dýchat. Třást se nepřestane, ani to nijak neovlivníš, ale musíš být s ní. Je možné, že se jí zvýší teplota, tak jí pak dej obklad. Kdyby něco, dej vědět." S tím složil hovor.

,,Adriene, co se děje?" zeptala se máma. Neodpověděl jsem jí však a běžel nahoru, no ona šla se mnou. Marinette ležela pořád na posteli, zachumlaná v peřině, tělo jí ovládali vzlyky. Rychle jsem přiběhl k ní. Stoupla jí teplota, jak jsme zjistil.

Za zády s matkou jsme se dostal do koupelny, abych mohl namočit ručník a pak jej použít jako obklad. V zrcadle jsem mohl vidět mámin vyděšený pohled.

,,Mari trpí onemocněnín srdce, proto jí také vyhodili z Instutu. Každý den užívá léky a včera jsme je v tom spěchu zapomněli doma, ani ráno si je zřejmě nedala. Teď dostala záchvat, volal jsem Ninovi, ať je donese." vysvětlil jsem jí, než mě před odchodem opět zastavila.

,,Proč jsi mi nic neřekl?" zeptala se.

,,Mami, prosím, teď ne, může umřít. Musím se jít o ní postarat." V očích mě začaly pálit slzy.

,,Záleží ti na ní hodně, viď?" úsmála se a pohladila mě po tváři.

Proboha, mami, teď ne...

,,Mami, čas běží."

,,A jo, promiň, běž." Konečně mi uvolnila cestu a já se tak dostal k Marinette. Zavřel jsem dveře a přešel k ní, utřel jsem jí zpocené čelo a dal na něj obklad. Přivinul jsem si ji blíž k sobě a hladil jí jak ve vlasech, tak i na zádech.

,,Vydrž," zašeptal jsem jí do ucha, načež se ošila a zavzlykala. ,,Pššt, to bude dobré."

. . .

,,Jsem tu!" Vřítil se do pokoje jako velká voda Nino i s léky v ruce.

,,Díky bohu, už jsem měl strach ne jen o ní, ale i o tebe." Posunul jsem se od Mari dál, aby jí mohl Nino dát léky, po kterých usnula od vyčerpání.

,,Jak si mohl zapomenout na léky?!" křikl, nehledě na spící Marinette poblíž.

,,Ale já je sbalil, tím jsem si jist!" křičel jsme na něj také.

,,Tak jak to, že je nemáš? Léky nemají nohy, aby se z tašky dostali ven!"

,,Ale já je nevybral, dal jsme je tam!"

,,Ne?! Tak kdo potom?!" Byl celý rudý vzteky, kdybych ho neznal, bál bych se ho.

,,J-já."

Oba jsme se podívali na spící, nyní už sedící, dívku na posteli.

,,Mari?"