Pokus 316 /CZ/

11.

Adrien's POV

Probralo mě slabé kňučení. Otevřel jsem oči a zívl si z nedostatku spánku, moc jsem toho nenaspal. Rozhlédl jsem se kolem, ještě pořád jsme seděli před krbem, v němž už doplál oheň a v mém náručí bylo to kouzelné stvoření.

Najednou začala kňučet o něco hlasitěji, mračila se ze spánku. Natáhl jsem k ní ruku, abych jí dal neposedný pramen vlasů za ucho. Nepatrně jsem se při tom dotkl jejího čela a zhrozil se. Priložil jsem na něj celou ruku, abych se ujistil, jestli se mi to jenom nezdá. Celá hořela.

,,Adrien?" smrkla a nespokojeně se zavrtěla na mém klíně.

,,Shhh... Je to v pořádku, hlavně klid," šeptal jsem jí uklidňující slůvka do ouška a rukou jí začal kroužit po zádech, také ve snaze uklidnit ji.

Trhaně se nadechla a oddělila od sebe ta svá modrá očka. Zmateně se na mě podívala.

,,Tiše, bude to v pořádku." Váhavě přikývla a zabořila si hlavu do mezery mezi mým krkem a ramenem. Začala potichu vzlykat.

Chtěl jsem se zvednout a donést teploměr, ale ona mě nechtěla pustit. S povzdechem, přiznávám i s malým úsměvem, jsem se i s ní na rukou zvedl a přešel do kuchyně. Ale když jsem se chtěl natáhnout k poličce, bylo to už o něco složitější.

,,Mari, notak." Podívala se na mě, slzy se jí třpytily v očích. ,,Teď tě na chvíli pustím, ale-" Začala vrtět hlavou v nesouhlasu a její stisk okolo mě ještě víc zesílil. ,,Ne, ne, ne, ne... Neboj se. Jen tě tady posadím na linku, natáhnu se pro teploměr a pár léku, aby ti bylo líp a pak se zase můžeš na mě pověsit, dobře?" Váhavě přikývla a tak jsem tak učinil. Pomalu jsem ji vysadil na linku, odkud sledovala každý můj pohyb. Když jsem se vzdálil, neboť léky byly na druhé straně kuchyně, v očích se jí zalesklo zděšení.

,,Jsem tady, neboj, nikam nejdu." Přiskočil jsem hned k ní a objal ji.

Ach, hybridi. Chce to jemnost a trpělivost. Už jen čekat, až mi ta trpělivost dojde...

,,Tak jo, můžeme jít," usmál jsem se na ni a ona mi jako na povel opět obmotala ruce kolem krku a nohy kolem boků. Jednou rukou jsem ji zachytil za zadeček, aby mi nespadla a do druhé si vzal léky. Takhle jsme vyšli schody až do mého pokoje, kde jsme si sedli na postel. Mari se zřejmě zdálo, že jsme šli dlouho, tak se zmateně rozhlédla kolem.

Složil jsem jí ze sebe a položil jí, aby se jí dobře leželo, pěkně v teploučku. Změřil jsem jí teplotu. Sice s obtížemi, protože ten teploměr nechtěla ani vidět, asi se jí nelíbil. Ale ujistil jsem ji, že to jen na chvíli zastudí. Pak to šlo lehce.

38,5°C Hmm, hezky. To máš z toho, že litáš po venku jen v pyžamu a valíš se ve sněhu.

S povzdechem jsem jí dal léky, aby srazily teplotu a chtěl odejít a nechat jí prospat se, když se zdálo, že už dlouho vzhůru nezůstane a vyčerpáním usne, ale zastavila mě a s prosbou v očích se na mě dívala. Neodolal jsem a lehl si k ní. Spokojeně se uvelebila na mé hrudi a po chvíli usnula.

,,Sladké sny, andílku."

. . .

Tak jo, dlouho nebyla část, ale kámoška mi naordinovala klid, protože jsem už dva týdny pořádně nespala. A nemyslete si, že se mi to i povedlo...

Každopádně jsem slíbila, že do konce tohoto týdne část bude a tak jsem zpět. Část je sice o ničem, ale stejně doufám, že se líbila.

Vidíme se příště, všem moc pěkně děkuji za každé čtení, komentář nebo votes!!!

-TARA ❤