Pokus 316 /CZ/

51.

Nobody's POV:

Mladý Lúka vlastně ani nevěděl kam jde, jenom se tak procházel nekonečnými chodbami Institutu.

Pamatoval si, když sem nastoupil. Několikrát tu zabloudil. Bylo to tady pro něj jako obří bludiště. Ovšem za ten čas, co tady byl, už se naučil orientovat v tom nekonečném prostoru.

No teď jako by ani neměl cíl, jenom se procházel po tak otřesném místě. Procházel kolem mnoha laboratoří, zavřených dveří, cel a kotcích. Bez cíle. A jenom přemýšlel.

Jeho šéf mu dal úkol, o kterém věděl, že nebude schopen udělat. Už když ta slova pán Lange dořekl, Luka věděl, že je to nesmysl.

Nemohl to udělat, věděl, že by je tím zabil. Byla opravdu malá šance, že by to děti přežili. Marinette by to možná zvládla, ovšem věděl si představit, jak by se pak trápila.

Až by se nakonec utrápila žalem. Zabil by tím i ji.

Všechny tři by byly-

Mladík rychle potřásl hlavou, přičemž mu pár modrých vlasů spadlo do tváře a do očí. Nechtěl na to myslet. NEMOHL na to myslet. Ale nešlo jinak. I za tak krátký čas, co se poznali, si toho hybrida, to jedno zázračné kotě s obřími modrými oči, oblíbil.

Najednou zastavil své kroky a zjistil, že se ocitl přímo před celou Marinette. Nahlédl proto přes mříže dovnitř. Ležela v rohu místnosti, jako vždy, od doby co ji sem přivezli. Choulila se do klubíčka a rukama si objímala svoje větší bříško. A když se Luka dobře podíval, na její tváři se objevil drobný úsměv.

Nemohl to udělat, ne jí. Věděl, že si k ní neměl pěstovat nějaké city, jakékoliv, byť jen kamarádské. Teď se musel rozhodnout, zda podstoupí riziko její smrti a výčitků svědomí. Anebo se smíří s jistým vyhazovem, když neudělá to, co po něm jeho šéf chce.

Před její celou stál zhruba 15 minút a tuze přemýšlel, pořád nepouštějíc z ní oči.

Když to udělá, zabije je všechny tři. Když to odmítne udělat, dostane padáka a zabije je někdo jiný.

A i kdyby to udělal a zabil by nejen děti, ale i Marinette, šéf by ho vyhodil.

Lúka z toho nevidel žádné jiné východisko, pořád jen smrt třech nevinných dívek a jeho vyhazov.

Zahleděl se na spící kotě a povzdechl si.

"Kéž bych nikdy nenašel tvou vzorku," šeptl. "Kéž by tě sem nikdy nepřivezli. Kéž bys tady nebyla."

Ovšem, kdyby tady nebyla...

Do modrovlasého kluka jako kdyby blesk uhodil, na chvíli strnul na místě, ovšem pak se rozběhl pryč od její cely. V jeho hlavě mu napadla jediná možnost, jak z toho ven.

Doběhl dlouhými chodbami až do své kanceláře a hned se zabořil do zakladače s informacemi a všemi výzkumy, co tady o pokusu 316 - Marinette - měl.

Moc dobře věděl, co hledal a když to po hodině hledání našel, široce se usmál, sundal si svůj plášť, zamknul kancelář a odešel z budovy, aby mohl splnit slib, který si stihl dát.

Zachránit Marinette...

*

Adrien's POV:

"Tohle nemůže vyjít," řekl jsem nevěřícně, když jsme si jeden z našich mnoha plánu sjeli ještě jednou.

"Adriene, přestaň být takový pesimista, určitě to vyjde," snažil se mě přesvědčit Nino.

"Tak promiň, ale prostě si nemyslím, že je dobrý nápad se vloupat k Chloé, unést ji a pak z ní vytlouct to, kde je Marinette."

Jako, ne že by si to nezasloužila, že jo? Ale myslím, že policie by z nás dvou neměla radost...

"Tak co chceš dělat?" zeptal se podrážděně a dopil svou již druhou plechovku piva. Já už také držel druhou láhev v ruce. Naše přemýšlení si hold vybralo malou daň, nějak nám to myslet muselo a pivo se zdálo jako dobré palivo pro naše mozkové buňky.

"Nevím, nevím, já prostě nevím!" vykřikl jsem a vstal. Začal jsem se procházet po obýváku sem a tam, bylo mi z toho celkem na nic.

Hlavně toho bylo najednou až moc.

"Měli bychom si shrnout, co všechno víme," dodal jsem ještě rychle a prsty si promnul kořen nosu.

"Tak tedy víme, že můj vyhazov nebyla náhoda. A taky není náhoda to, že Chloé všechno ví, protože to nemá odkud vědět," zamyslel se Nino.

"Fajn, z toho se dá usoudit, že Mari je někde v Institutu," řekl jsem, načež on přikývl. "Dobře, teď musíme vymyslet plán, jak se dostat tam. Na Chloé bychom se měli vykašlat."

"A jak chceš jako zjistit, kde přesně ji drží?"

"Tys tam přeci dělal, měl bys vědět, kde jsou hybridi."

"Víš jak dlouho už jsem v té budově nebyl? Nesnášel jsem to tam a raději jsem byl u sebe!"

"Fajn, ale přeci si mu-"

Naše dohadování přerušil zvonek u dveří. Oba jsme zmlkli a já se podíval na hodiny nad televizí. Už bylo dost pozdě a nechápal jsem, kdo mohl zvonit u dveří.

"To bude nejspíš Alya," povzdechl si Nino.

"Opravdu? Přítelkyně si pro tebe přišla?" ušklíbl jsem se.

"Drž hubu!" zasmál se. "Zřejmě se mi nemohla dovolat, mobil jsem zapomněl doma."

S mírným pokroucením hlavou a tichým smíchem jsem se vydal ke dveřím, ivšem Alya tam nebyla.

"Přejete si?" zeptal jsem se nechápavě na kluka přede mnou.

"Jste Adrien Agreste?"

"Ano, to jsem," řekl jsem a mírně se zamračil.

Žeby fanoušek?... Ale teď? Tak pozdě?

"To je dobře," vydechl si. "Mohl bych, prosím, dovnitř? Mám pro vás pár informací, které by vás mohly zajímat."

"Kdo jste?" dožadoval jsem se a pořád se u toho mračil.

"Och, promiňte. Jsem-"

"Luko?" ozval se za mnou Nino, docela překvapeně a nechápavě.

"Zdar, Nino," usmál se na něj modrovlasý hoch.

"Co ty tady?" postavil se Nino vedle mě, zrak pořád nepouštějíc z chlapce - Luku - před námi.

"To bych radši probral uvnitř," řekl zcela vážně.

A my ho pustili dovnitř...

. . .

Tak jo, další kapitola je tady 😁😁 Co na ni říkáte?

Mimo to, chtěla bych vám všem hrozně moc poděkovat, za všechny hlasy i komentáře u tohoto příběhu. Táhne se to už opravdu dlouho a i tak jste tady zůstali a čtete dál. Jsem ráda, že se vám příběh líbí a moc vám děkuji. ❤️☺️

Těším se na vás u dalšího dílu!

- TARA ❤️