Pokus 316 /CZ/

17.

Adrien's POV

,,Adrien?"

Jen matně si uvědomuji, že na mě někdo mluví, v tomto případě spíše šeptá a i to ne na dlouho.

,,Adrien!"

Pomalu jsem otevřel oči a rozhlédl se kolem, nikoho jsem však neviděl, což bylo divné... dokud se hlásek neozval znovu.

,,Adrien," zapištělo kotě vedle mě, až jsem se lekl. Jak to, že jsem si ji nevšiml?

Z očí se jí kutálely obří slzy a mírně se třásla. Podívala se na mě s bolestí v očích a zakrývala si svoje černá ouška.

,,Co se děje?" Vymrštil jsem se do sedu.

,,Ouška b-bolet, telefon hu-učet." Podíval jsem se stejným směrem jako ona a umožnil si tak pohled na vyzvánějící mobil, kterého jsem si také doteď nevšiml.

Bože, už bych se měl vážně probrat...

Zvedl jsem se a došel až k mobilu, jehož vyzvánění drásalo uši i mně.

,,Měl bych si změnit zvonění," připsal jsem si na imaginární seznam věcí, jež nesmím zapomenout a se zívnutím přijal hovor, bez toho aniž bych se podíval, kdo tak brzy otravuje. ,,Haló?"

,,Dobré ráno, pane Agreste, jsem ráda, že už jste vzhůru," ozval se pisklavý hlas mé osobní asistentky a já jen protočil očima.

Bože, zas ta fúrie...

,,Co potřebuješ, Chloé?"

,,Je mi líto, jestli máte na dnes už domluvený nějaký program, ale jaksi jsem vám včera zapomněla říct, že máte dnes důležité focení." Vytreštil jsem oči na zeď naproti mě, málem jsem dostal infarkt.

,,A to mi jako říkáš jen tak? Chloé, proboha!" Prohrábl jsem si své blond vlasy, které mi létaly na všechny strany.

,,Je mi to vážně líto, slibuji, že už se to nebude opakovat," špitla potichu a já si povzdechl.

,,To si piš, že nebude!" Zhluboka jsem se nadechl a opět vydechl na uklidnění. ,,Kdy a kde?"

,,Za hodinu v hlavní budově," řekla rychle.

,,Chloé! Já tě snad-" radši jsem to nedořekl. ,,Budu tam a tohle ti strhnu z platu." S těmito slovy jsem hovor zrušil a telefon hodil na měkkou matraci hned vedle Mari, která spadla z postele jak moc se lekla.

,,Co děláš, šmudlo," zasmál jsem se jemně a přešel až k ní, pomáhaje jí na nohy.

,,Promiň," vyprskla smíchy.

,,No pojď, uděláme si snídani," zatáhl jsem ji za ruku a společně jsme došli do kuchyně, kde jsem ji posadil za stůl na dřevěnou židli.

,,Bude Adrien učit tvary?" Při těchto slovech jsem se praštil do čela. Bylo mi líto, že nemůžu splnit to, co jsem včera slíbil. Včera jsme se naučili zbylé barvy a dnes jsme měli začít s tvary, ale jak to tak vidím, dnes tomu tak zřejmě nebude.

,,Je mi to líto, ale dnes nemůžu. Volala mi Chloé, že prý mám dnes focení, takže to budeme muset odložit na zítra." Pomalu jsem se otočil od pánve na sporáku čelem k ní a omluvně se na ni usmál.

,,To nevadí, Mari vydrží," usmála se a malinko se zavrtěla na židli, aby si nesěděla na ocásku. Vděčně jsem se usmál a dodělal nám snídani.

,,Tak jo, Jdi se obléci a půjdeme," promluvil jsem do ticha, když jsem myl nádobí.

,,Kam?" zeptala se a nechápavě nakrčila obočí.

,,Půjdeš se mnou na to focení, nebudeš tu sama." Odběhla nahoru a o chvíli se vrátila už v oblečení místo pyžama.

. . .

,,Ještě jednou! Ano, to je ono! Otoč se! Ještě jeden úsměv! Úsměv říkám!"

,,Hotovo!"

Díky bohu...

Chystal jsem se jít za Mari, která seděla v šedém křesle v rohu místnosti, když mi do cesty vlezla mně dobře známá blondýna.

,,Co chceš, Chloé?"

,,Vzpomínáte, jak jste řekl, že mi tu malou chybičku strhnete z platu?" Přikývl jsem a její úsměv, nebo spíš úšklebek, se zvětšil. ,,A nemohla bych si to u vás nějak odpracovat? Jako náhradu?" Rukou mi přešla po hrudi a toužebně se mi zahleděla do očí.

,,Nevím, kam tím míříš," pronesl jsem ledově klidným hlasem, dělalo se mi z ní zle. Podíval jsem se směrem k Mari. ,,Mari jdeme!" křikl jsem na ni. Postavila se a napravila si svou čepici, přičemž pomalu šla směrem ke mně.

,,Ale, pane Agreste, oba víme, kam tím směřuji." Po těchto slovech se svými rudými rty, jež zvýrazňovala rtěnka, vrhla na ty moje. Vytreštil jsem na ní oči, když pohla rty proti těm mým. Myslela si snad, že jí polibek oplatím? Pche...

Prudce jsem ji od sebe odstrčil. ,,Co. To. Bylo?"

,,Polibek, přeci," zahihňala se a opět se na mně vrhla. V tu chvíli se blízko nás ozvalo vzlyknutí. Podíval jsem se tím směrem a spatřil Mari se slzami v očích. Chloé byla už dávno ode mně, když jsem ji od sebe 'násilně' odtlačil.

Mari se rozběhla pryč ze dveří, jež vedly ven z ateliéru, neznámo kam.

,,Mari!" zakřičel jsem na ni a vyběhl z budovy, rozhlížejíc se kolem, no nikde nebyla.

,,Marinette!"

. . .

A konečně tady máme nějakou tu akci, za jejíž nápad moc děkuji...

Snad se vám část líbila, stejně jako příběh. Často si čtu vaše komentáře a moc vám za ně děkuji.

Otázka však zní... Najde Adrien naši milovanou Marinette? A proč vlastně utekla?

Všem moc pěkně děkuji, za chyby se omlouvám a brzy na viděnou!

- TARA ❤