Pokus 316 /CZ/

9.

Adrien's POV

,,Adrien! Všude bílá," písklo mi nadšeně to drobné stvoření u ucha a já tak byl nucen se probrat z poklidného snění. Pomalu jsem otevřel oči a uviděl, jak se Mari nade mnou sklání, až jsem se lekl, jak blízko je. Tomu se to kotě samozřejmě začalo smát, načež jsem jen protočil očima a sedl si.

,,Hm, co si říkala?" zeptal jsem se unaveně.

,,Bílá! Všude bílá," zopakovala a prstem ukázala k oknu. Nechápavě jsem se zamračil. Marinette už zřejmě nevydržela ten můj pohled, tak mě popadla za ruku a dotáhla k oknu, za nímž bylo vážně všechno bílé. Ještě teď padaly vločky z nebe a tvořily tak sněhovou přikývku.

Trochu jsem se při tom pohledu zasnil, přitahujíc si Mari k sobě do náruče. Společně jsme se dívali, jak každá vločka padá jinou rychlostí, jak některé dokonce tají a některé velké naopak napomáhají v tvorbě sněhu.

Pamatuji si, jak jsme s rodinou chodili každou zimu na chatu lyžovat, hned jak napadlo dostatečné množství sněhu. Ale letos si spíše s Mari užijeme hraní a dovádění v sněhu, jelikož její hravá kočičí stránka konečně vyšla na povrch.

,,Proč všude bílá?" V jejím hlasem bylo znát tolik zvědavosti, až byste se divili, kde se to v ní bere. Tohle stvoření vás dokázalo udivit a ohromit ve stejnou chvíli a to hned několikrát za sebou. Chtěli byste se o ní dozvědět všechno. A to také chci udělat, dozvědět se o ní všechno, co jí dělá radost, co naopak nesnáší. Plánoval jsem si jí nechat už napořád a nikdo mi v tom nezabrání.

,,To je sníh, broučku. Když je venku moc zima, kapky deště se změní v sněhové vločky a z nich se stane sníh, s nímž si pak můžeme hrát." Při slově hrát se jí rozzářily oči. ,,Chtěla by sis jít ven hrát?"

,,Ano, prosím! Mari by moc, moc, moc chtěla!" Kdybyste měli možnost vidět ji na vlastní oči, také byste neodolali. Vidět tu nekonečnou radost v těch krásných modrých očích prostě stojí zato.

,,Dobrá, ale nejdříve se půjdeme nasnídat. Zábava až pak," zasmál jsem se a popadl Mari do náruče, odnášejíc ji dolů do kuchyně, kde jsme se oba nasnídali.

,,Hotovo. Můžeme jít hrát," usmála se na mě jako sluníčko a misku, teď už bež snídaně, odnesla do dřezu.

,,Tak jo, ale jdi se nahoru teple obléci, abys nenastydla." Poslušně přikývla a odebrala se nahoru. Já zatím umyl nádobí, než jsem se vydal za ní a pomohl jí i mně vybrat to správné a hodně teplé oblečení. Ouška jsem jí zabalil do čepice a ocásek do svetru a bundy. Ještě si nazula její nové růžové sněhule a oba jsme se vybrali ven, kde jsme dováděli jako malé děti.

Slunce se odráželo od sněhu, jenž se díky tomu třpytil, což Marinette asi nejvíc uchvátilo. Prý je to kouzelné, ale já vím svoje... nejvíc kouzelná tady byla ona, ne nějaký odraz světla od zamrzlé vody.

Naučil jsem jí dělat sněhové koule a pak jsme se koulovali, než Mari vyhrála a já únavou padl do hromady sněhu za mnou.

,,Adrien?" Došla až ke mně, když jsem se celých pět minut nehýbal a starostlivě si mě prohlížela, než mě popadla za ruku, snažíc se mě postavit, což se jí nepovedl a ona nespokojeně mňoukla. ,,Vstávej!"
Nakonec jsem jí stáhl k sobě a ona se začala smát.

,,Se ti to moc nepovedlo, holčičko," dobíral jsem si jí a snažil se jí lechtat, ale díky bundě to moc nešlo.

,,Adrien těž-těžký, Marinette slabá," fňukla a zachumlala se do mé náruče, kterou jsem jí ochotně poskytl.

,,To nevadí. Chceš vidět, jak se dělají sněhový andílci?" Nadšeně přikývla a slezla ze mě, aby se mohla dívat, jak dělám anděla. Pak si to sama vyzkoušela, než jsme se po asi dvou hodinách vrátili domů, kde jsme se s kakaem usadili před krbem, aby jsme se ohřáli.

Přál jsem si, aby to takhle mohlo být napořád, aby se čas zastavil a my mohli být pořád spolu, ale život je prevít a někdy nám nedává to, co sami chceme. Nikdy nevíme, co bude dál a ani proč, věci se prostě dějí a s tím nic nenaděláme. Můžeme jen hádat, proč se to děje, ale odpověď stejně nenalezneme.

Stejně jako já. Nikdy jsem nepochopil, jak to, že si to kouzelné stvoření ze všech lidí v Paříži našlo zrovna mě. Jasně, našel jsem jí já, ale také to mohl být někdo jiný. Třeba kdyby se Nino o jejím vyhození dozvěděl dřív, mohla být u něj.

Jsem za to rád, nikdy jsem nepřestal být, ale kdybych věděl, jak těžké to bude a co všechno se ještě může stát, byl bych opatrnější...