Pokus 316 /CZ/

33.

Adrien's POV

Pozoroval jsem spící klubko vedle mě. Pořádně jsem Marinette přikryl, aby jí nebyla zima a přitáhl si ji k sobě. V hlavě mi proudil houf myšlenek.

Mé myšlenky se vztavovali hlavně na to, co se stalo před chvílí. Nevěřil bych, že se to někdy stane, ale stalo se.

Můj pohled byl prázdný a směřován do bílého stropu naší ložnice. Zkoumal jsem každý jeho kout, každý jeho nedostatek, abych se nevracel k tomu, co se stalo.

Není to tak, že bych to nechtěl nebo že se mi to nelíbilo. Ne, já... Moc se mi to líbilo a Mari miluji nejvíc na světě. Jen... Páni! Nečekal jsem, že se to může doopravdy stát.

Na tváři se mi pohrával malý úsměv. Ruku jsem měl přehozenou přes její záda. Bříšky prstů jsem jí přecházel po její sametové, bílé a nahé pokožce. Byla tak jemná a já byl jí okouzlen jako Marinette samotnou.

A i když jsem byl rád za její přítomnost, na chvíli jsem si musel jít provětrat hlavu.

Pomalu a opatrně, abych ji nevzbudil, jsem ji ze sebe dal dolů, zabalil do peřin a ještě než jsem odešel, věnoval jsem jí pusu do vlásků, po které se ze spánku nevědomě usmála.

Rychle jsem na své nahé tělo hodil tričko a tepláky, u dveří ještě bundu a boty. Jak jsem se v předsíni objevil, tak i zmizel ven.

Jakmile se za mnou zavřely dveře, do tváře mi vrazil ostrý studený vítr. Bylo to jako probuzení ze sna do reality, ale stejně mé myšlenky nezastavil.

Pomalu jsem se rozešel k parku, který nebyl daleko a o této hodině tam jistě nikdo nebude. Sedl jsem si na lavičku a opřel se o ni, přičemž jsem vydechl vzduch, který zima proměnila na "obláček dýmu".

"Tak už Ernieho nepustíme sem domů. Adrien tak může mít s Mari miminko."

Zavřel jsem oči.

"Tak tedy dobrá. Ale musíš mi věřit."

Vzpomínky mi běhali před očima, jako nějaký film.

"Mari tobě věří."

Sklopil jsem hlavu. Tiše jsem si nadával. Nemohl jsem určitě říct, jestli mám být na sebe naštvaný za svůj z části sobecký čin nebo být šťastný, protože si bude chvíli Marinette myslet, že bude mít miminko.

Malinko jsem se usmál. Sice je na to asi ještě brzy, ale přemýšlel jsem, jak by to malé stvoření vypadalo... Mělo by vlasy po mně nebo po ní? A co oči? Mělo by i ouška a ocásek jako Marinette?

To všechno jsou otázky, na které ale nedostanu odpověď. Možná nikdy.

Pomalu jsem ji položil na matraci a zlehka na ni nalehl. Líbali jsme se, chvíli klidně a v druhé chvíli mi ani jen nestíhala polibky oplácet. Přesto to bylo úžasné.

Vzpomínky mě doháněli. Jakoby jsem udělal něco zlé. Jakoby mě chtělo moje svědomí mučit. Přitom to sama Marinette chtěla. Nedělala to nedobrovolně.

Přes okno do pokoje proudilo světlo měsíce a ozařovalo její bledou a nahou pokožku. Vypadala jako z porcelánu, až jsem se bál, že bych jí mohl ublížit a ona by se mi rozbila a sesypala před očima na milión kousků.
Naklonil jsem se k ní. "Věříš mi?"
"Věřím."
Její slova a úsměv mi stačili...

Zatřepal jsem hlavou a vstal z lavičky. Začínala mi být docela zima, tak jsem se tedy zvedl a rozešel se domů. Na chvíli jsem mozek jakoby vypnul a byl jsem za to rád. Alespoň chvíli se mi hlavou neozývala naše slova a společné vzdechy.

Otevřel jsem dveře od domu, v kterém ještě panovalo ticho. Rovnako tiše jsem ze sebe sundal boty a bundu a vydal se zpátky k mé spící krásce.

Tedy myslel jsem si, že spící...

Když jsem otevřel dveře ložnice, Marinette seděla na posteli, dívala se z okna a po tvářích jí tekly slzy.

"Marinette?"

Můj hlas ji probral. Odtrhla pohled od okna, vyskočila na bosé nohy a doběhla ke mně skákajíc mi do náručí.

"Mari se bála, že ji Adrien opustit. Že se Adrien nelíbit. Že miminko nechtít. Ale Adrien se vrátil! Mari šťastná. Kde Adrien být?" chrlila na mě informace a otázky. Položil jsem ji zpátky do postele, přičemž jsem si lehl k ní a oba nás přikryl. Byla ledová, chudinka moje.

"Byl jsem se na chvíli projít, neboj, už jsem tady. Tebe bych nikdy neopustil," usmál jsem se na ni a dal jí malou pusinku na nos, který hned poté skrčila.

"Proč? Adrien nechce miminko?" posmutněla.

"Adrien miminko chce, neboj." S úsměvem se na mě podívala.

"A teď Mari miminko mít bude?"

Povzdechl jsem si a objal ji. "Možná, uvidíme. Ne vždy se to napoprvé povede, zlatíčko."

"Nevadí, tak by jsme znovu-" V ten moment jí zrudly tváře. Ani pořádně nevěděla, co to milování je a přesto byla stydlivá.

Tiše jsem se zasmál a políbil ji na její hořící růžovou tvář.

"Dobře zlato."

. . .

Ahoj všichni!!

Vím, že většina z vás tyto moje  kecy ani nečte, no přesto dufám, že se vám část líbila a všichni pochopili, co ti dva spolu dělali 😏

Nějaká ta hvězdička nebo komentář s názorem na kapitolu (nebo příběh celkově) mě potěší.

Zatím se mějte a vidíme se u dalšího dílu! 😘

- TARA ❤️