Pokus 316 /CZ/

49.

Nobody's POV:

Mladý kluk pracoval ve své laboratoři dlouho do noci, než byl schopen zapsat a prozkoumat všechny věci, co dnes ze svých vzorků a pokusů zjistil.

Jeho novému objektu, pokusu 316, dnes dokonce založil i zbrusu novou dokumentaci, novou složku, která se týkala pouze toho zázraku - těhotenství hybrida ženského pohlaví.

Byl to pro něj tehdy šok, když objevil pozitivní výsledek mezi všemi ostatními. Byl nenápadní a zřejmě nikdo nechtěl, aby jej kdy našel někdo jiný. Ovšem, tento klučina s vlasy odlesky modři na něj narazil a nehodlal si to nechat jenom pro sebe.

I když ještě chvíli potrvá, než přijdou na příčinu toho zázraku a budou moci dělat pokusy s dalšími hybridy, pořád se usmíval. Usmíval se, jakoby ten objev byl zcela jeho, jakoby to on celé zařídil.

A taky doufal, že tohle všechno jeho šéf ocení a třeba mu i zvýší plat... I když to bylo opravdu málo pravděpodobné, vzhledem na to, kdo byl jeho šéf.

Když už měl konečně svou práci hotovou, začal si ji po sobě číst, zda něco nevynechal, nebo někde neudělal chybu. Taky si nezapomněl do svého počítače zapsat, jaké testy jsou ještě zapotřebí udělat a připravit.

Bylo mu pokusu 316 (hybrid známý taky pod jménem Marinette) líto, jelikož to byly všechno nepříjemné pokusy a výskumy, ovšem byly všechny zapotřebí.

Mladý Luka se nemohl neusmívat nad představou, co by to pro všechny znamenalo, kdyby dokázali zařídit, aby konečně mohli otěhotnět správní hybridi, to správné pohlaví.

Byl by to vrchol jeho kariéry a taky významný objev a pokus pro lidstvo, pro hybridy.

Bohužel chudák ještě nevěděl, že si hybrida Marinette oblíbí a co po něm bude jeho šéf požadovat za pokusy...

*

Adrien's POV:

Uběhli už tři dny a já z toho šílel. Šílel jsem ze samoty v obrovském domě. Šílel jsem z nevědomosti, kde moje tři lásky jsou. Šílel jsem ze strachu o ně. A taky jsem šílel z té bezmocnosti, protože sám jsem s tím nic nezmohl.

Místní policajti jsou vážně neschopní. Jasně, měli málo stop, které jim ve vyšetřování moc nepomohli a spíše je jen zmátli, no za ty tři dlouhé, přímo až nekonečné dny se nikam s vyšetřováním neposunuli. Vůbec nikam!

Myslím, že se ani nesnažili a o týden pátrání zruší. Prostě jo sepíšou, vloží do nějaké složky s názvem nevyřešené a hodí na poličku. Jak typické...

Měl jsem štěstí, že jsem kolem sebe měl přátelé a rodinu, kteří mě nenechali se úplně zhroutit a dočista se z toho pomátl. Pořád se mnou někdo byl, mamka mi volala když mohla a dokonce mě přinutili i vrátit se do práce, abych neležel pořád v ložnici a nebrečel do polštáře.

Nebyla to sice žádná sláva, protože jsem se na papíry na mém velkém stole nedokázal soustředit tak, jak jsem měl a mé myšlenky mi místy utíkaly k Marinette, no alespoň na chvíli to byla změna, kterou jsem potřeboval.

Než na mé dveře někdo nezaklepal a tím mě vytrhl ze zamyšlení.

"Dále!" křikl jsem ke dveřím, za kterými určitě stála Alya i s mou kávou, kterou sem nutně potřeboval. Jelikož Mari teď nebyla doma, Alya se vrátil do práce. Zřejmě aby také zahnala dotíravé myšlenky prací tady.

Ovšem, dovnitř nevstoupila Alya, ale někdo jiný.

"Chloé?" zamračil jsem se nejistě.

Proč mi Alya, jakožto moje asistentka, nedala vědět, že tu je a že jde za mnou??

"Zdravím, pane Agreste," usmála se na mě a zavřela za sebou dveře.

"Co tady děláš?"

"Doslechla jsem se o tom, co se stalo. Je mi to líto," řekla upřímným tónem a posadila se na židli naproti mě. Přes stůl se natáhl k mojí ruce a ustarané ji chytila do těch svých, konejšivě ji hladili.

Povzdechl jsem si. "Jo, díky."

"Jestli byste potřeboval s něčím pomoci, jsem tu pro vás." Vypadala, že všechna svá slova myslí zcela upřímně.

"Chloé, děkuji, ale teď nic nepotřebuji," zavrtěl jsem hlavou, ruku si vyprostil z těch jejích a vrátil se k papírům a k počítači.

"Ano to vidím," uchechtla se pobaveně a pokuzala na mě svým dlouhým fialovým nehtem. "Raději se tady udřete k smrti."

"Do toho tě nic, co já dělám," procedil jsem mezi zuby.

"Myslím, že byste potřeboval maličko uvolnit."

Nevšiml jsem si, kdy se přesunula za mé křeslo a její ruce se objevily na mých ramenou ve snaze o nějakou masáž na uvolnění svalů.

"Co to děláš?" zamračil jsem se a rychle se k ní ve křesle otočil.

"Přeci ti pomáhám se uvolnit," ušklíbla se a svezla se přede mnou na kolena. Nevěřícně jsem se na ni podíval a okamžitě se postavil ze svého křesla.

"To nemůžeš myslet vážně!" křikl jsem na ni a ona se zpátky postavila na své dlouhé nohy v červených podpatcích.

"Proč ne? Marinette je pryč a nám dvěma už nic nebrání," usmála se na mě (zřejmě podle ní) svůdně.

"Vypadni!" vykřikl jsem naštvaně a vyhodil ji ze své kanceláře. Což mi připomíná, že to není tento měsíc poprvé.

Její výraz se změnil na chladný, pohodila svými vlasy a (naštěstí) zamířila ke dveřím.

"Nemysli si, že je konec, Adriene. Já se ještě vrátím." Dveře za ní se zavřely a já s výdechem zaplul zpátky do svého křesla.

"Adriene? Je všechno v pořádku?" nakoukla dovnitř Alya.

"Když se v budově příště objeví Chloé, rovnou ji vyhoďte. Další setkání s ní a asi bych skončil ve vězení za její vraždu." Na to se jen tiše zasmála a přikývla. "Jo a přines mi, prosím tě, tu kávu, jinak zešílím úplně."

Když odešla, zhluboka jsem se nadechl a v hlavě si přemítal jako film tuhle její návštěvu. Bylo na ní něco zvláštního, no nevěděl jsem přijít na to co.

Něco mi na tom nesedělo. Například jak věděla, že Mari zmizela? Odkud to mohla slyšet? A jak si sakra mohla myslet, že tím se něco změní a my dva budeme spolu?

Potřeboval jsem odpovědi, ale nikdo mi žádné neposkytl.

Když mi Alya donesla kávu, přestal jsem nad tím konečně přemýšlet a začal se věnovat své práci.

Snad na něco přijdu pak...

. . .

Všechny zdravím! Co říkáte na dnešní část? Chvilku mi trvalo ji napsat, protože ve škole chtějí všichni všechno najednou a je toho moc, ale jsem tady!

Kdo čekal, že Chloé bude zase dolejzat? Nestyďte se, přihlašte se 😅

Jak bude podle vás pokračovat příběh dál? Schválně mi napište do komentářů.

Vidíme se u dalšího dílu, miláčkové moji. Tak pá!

- TARA ❤️