Pokus 316 /CZ/

36.

Adrien's POV

*O rok později*

Bylo nádherné sluneční ráno. Dokonce jsem se sám od sebe rozhodl udělat snídani pro Marinette do postele. To kotě by snad nejradši prospalo celý den...

Mari se toho již tolik naučila! Mluví už úplně plynule, jenom někdy nějaké slovíčko neskloňuje. Nevím, jestli se jí nechce nebo to neumí, ale je roztomilá, když tak mluví. Ale když už jsme spolu někde nebo u někoho, tak je lepší, když mluví jako ostatní.

Mari doma sama uklízí a někdy i navaří. Objevil jsem u ní dokonce i talent na kreslení. Pár jejích obrázků mám pověšených v kanceláři.

Mám dokonalý život a to jen díky ní. Protože je se mnou a dělá mě šťastného.

No poslední dobou je malinko podrážděná a prská na všechny kolem sebe. Na mě míň, ale když k nám přijde nějaká návštěva, hned to vypadá, že by je nejraději roztrhala v zubech.

Já to připisuju jen jedné věci...

Dítěti.

Od našeho prvního pokusu o děťátko již uběhl rok.

Pořád to ješte zkoušíme, no nějak se nám to nedaří. Já sám někdy nemám náladu, když to nejde a jsem podrážděný.

Oba jsme se na miminko moc těšili! Už jsme začali i přemýšlet nad jmény, zařizovat pokojík, ale pořád zbytečně!

Mám takový dojem, že vlastního miminka, které by nám Mari vynosila v bříšku, se nikdy nedočkáme.

Vím, že bych jí to měl nějak vysvětlit, ale bojím se, že to tak nebude chtít. Je až moc tvrdohlavá a bude jí trvat, než s tím bude souhlasit...

Uložil jsem poslední toast s jahodovým džemem na talířek a tácek i s džusem, ovocem a dalšími toasty vzal do rukou. Postupně jsem vyšel schody až nahoru, prošel kolem prázdného dětského pokoje a otevřel si dveře od ložnice.

Jak jsem čekal. Ještě spí.

Tácek se snídaní jsem položil na noční stolek a po čtyřech jsem si přelezl až k ní. Lehl jsem si po jejím boku a jenom ji chvíli pozoroval. Byla krásná, když spala. No bylo na čase ji probudit, aby nespala až do oběda.

Vlasy, které jí padaly do čela, jsem jí odhrnul za ucho a něžně ji políbil na nos. Ten se jí hned pokrčil, neměla to ráda, moc to prý lechtalo. Stejně jsem to udělal ještě jednou.

Chvíli ještě křivila ten svůj rozkošný nosík, než se její řasy zachvěly a modrá barva její očí vykoukla na tento svět.

"Dobré ráno, miláčku," usmál jsem se na ni a dal jí již normální polibek na její malinové rtíky.

"Tobě také," pošeptala mi nazpátek.

"Udělal jsem ti snídani." Posadil jsem se a vzal tácek s plánem položit ho na postel. Marinette si také sedla a s úsměvem se pustila do jídla.

"Děkuji, je to výborné," zamumlala s plnou pusou jahod.

"Jsem rád, že ti chutná. Chtěl jsem s tebou posnídat, než půjdu do práce. Byl jsem vůbec rád, že jsem tě vzbudil, včera to jaksi nešlo." Oba jsme se zasmáli nad vzpomínkou na včerejší ráno. Spala jako zabita a nešlo ji probudit. Až kolem oběda vstala!

"Kdy se vrátíš z práce?" optala se mě, když už jsme oba scházeli schody dolů do kuchyně. Mari se nabídla, že umyje nádobí a já se zatím oblékal do práce.

"Dnes toho mám hodně na vyřizování, ale pokusím se přijít, co nejdříve, to slibuji," povzdechl jsem si.

"To jsi říkal i minule a přišel si až kolem jedenácté večer," zavrčela lehce.

"Já vím, promiň, ale teď toho máme opravdu hodně, chystáme modely a modelky na přehlídku." Pak mě něco napadlo. "Nechceš, abych ti sem někoho poslal, abys tady nebyla sama?"

Zasekla se v pohybu. Moc ještě neznámým lidem nevěřila, jenom těm, co již zná.

"A koho?" zamračila se.

"Třeba Alyu, je to přeci tvoje kamarádka. Když dnes nebude v práci, vadit to nebude, beztak už má všechno vybavené, to jen já a ostatní musíme vyřizovat detaily."

Alya a mé sestřičky byly jedněmi z mála osob, na které Marinette hned nevrčela.

Mně osobně se to zdálo jako úžasný nápad. Alespoň tady nebude sama.

Marinette se zatvářila, že přemýšlí, ale lehký úsměv mi už dávno prozradil její odpověď na mou otázku.

"Tak jo," přikývla.

"Dobře, tak já jí zavolám a půjdu do práce." Přišel jsem k ní, obejmul ji zezadu kolem pasu a políbil na tvář. Roztomile se tomu zahihňala.

Alya měla naštěstí čas a přijela ještě než jsem odešel do práce s myšlenkou, že si to snad spolu holky užijí...

. . .

Po sto letech nový díl!!!

Snad se vám líbil a snad tuto story ještě někdo čte 😅😅

Každopádně, napište do komentářů, co si o ní myslíte 😘

Části už snad začnou vycházet i častěji, budu se o to snažit...

Vidíme se příště, zatím ahoj!!

- Tara ❤️