Pokus 316 /CZ/

12.

Adrien's POV

Jelikož byla Marinette nemocná, celý týden mě neměl kdo vzbudit kočičím vrněním, či sladkým smíchem, jenž by mi dolehl k uším jako cinkání zvonků.

Vždy jsem byl nucen probudit se sám, ale aspoň jsem si mohl užívat ten krásný pohled na mou spící kočičku. I přes slabé potůčky potu, jež se třpytily díky slunečním paprskům a také způsobeny horečkou, vypadala vážně roztomile. Proto se mi vážně oplatilo vstávat dřív a užívat si ten pohled s vědomím, že patří jen mě a nikomu jinému.

Už na začátku jsem si dal slib a to ten, že nikomu nedovolím mi ji vzít nebo snad ublížit jí, byť jen malinko.

Uznávám, že starat se o nemocného hybrida dá zabrat, ale když vezmeme v potaz, že nemocná byla prakticky již od začátku, dalo se to s mávnutím ruky obejít.

Ke konci týdne ale nastal s léky problém, protože nám začaly docházet jak ty proti horečce či prochlazení, které celý týden užívala, tak i ty důležitější. Ty, díky nimž mohla žít. Ty, jež jí umožňovali zůstat tady s námi... se mnou.

Potichu jsem se, i když nerad, vymanil z jejího objetí, v němž jsme usnuli a odplížil se ven z pokoje. Pořád potichu jsem za sebou zavřel dveře a schody rychle seběhl dolů až do kuchyně, kde jsem spočítal, kolik pilulek, jakožto léků na srdce, nám ještě zbývá.

Ve dveřích jsem se zastavil a zapátral v paměti, kam jsem je včera vlastně odložil. Až jsem si konečně - po dvou dlouhých minutách - vzpomněl, hrábl jsem do poličky nad linkou, což bylo jediné místo, kam Mari nedosáhla, takže se léků nemohla ani zbavit, ani se nimi předávkovat. Vytáhl jsem krabičku a začal počítat.

Jedna, dvě...

Dvě?!

A kruci!

Jako každé ráno jsem nachystal ovocný čaj, léky a něco pod zub, což měla být vlastně snídaně a všechno pečlivě uložil na tác. Avšak dřív, než jsem šel vzbudit to spící klubko v mé ložnici, musel jsem si ještě zavolat.

Nemůžu přece ohrožovat její život. Už ne...

Zvedl to až po třech pípnutích, ale přesto jsem byl rád, že nespí, jak je u něj o víkendu ve zvyku.

,,Adriene? Děje se něco?" Uchechtl jsem se. Bylo neuvěřitelné jak vždycky věděl, proč volám. Jak to jen, sakra, dělá?

,,Nazdárek Nino. Poslyš, tak nějak mi došli léky pro Mari, nemohl bys mi nějaké sehnat?" Nervózně jsem se podrbal za krkem, když nespokojeně mlaskl.

,,No, víš jak nerad beru věci z labáku." I když jsem ho nemohl vidět, dokázal jsem si živě představit, jak poraženě kouká kolem a frustrovaně si prohrabuje vlasy. ,,Ale jelikož je to pro dobrou věc a Marinette mám vážně rád, rád to pro tebe udělám."

,,Bože, díky," ulevilo se mi. Věřil jsem, že mi je přinese, ale strach a nejistota prostě vyhrávali do doby, než na to kývl. Díky bohu...
,,Po obědě mi končí směna, tak přijdu a donesu ti je."

,,Díky, jsi fakt kámoš."

,,Jo, jo, jak myslíš. Měj se," zasmál se a aniž bych mu stihl oplatit pozdrav, ukončil hovor.

Poté už mi nic nebránilo jít i s tácem lívanců k snídaní nahoru do ložnice. Odložil jsem jej na noční stolek a prohrábl Mari neposedné pramínky vlasy, jež jí padaly do obličeje. Trochu se zavrtěla než otevřela své krásné modré oči, jimiž se na mě zahleděla i s úsměvem na rtech.

,,Dobré ráno," usmál jsem se na ni také. ,,Tak jak se má moje princezna?"

. . .

Všechny zdravím, dlouho jsme se neviděli, ale teď se spolužáky plánujeme výzdobu na maškarní a všechno kolem toho. Téma je film a já jdu za Cruellu de Vil ze 101 dalmatinů 😁 Neuměl byste mi někdo poradit, co mám použít jako kabát? Jaksi neumím nic vymysleta já takový nemám... 😞

Snad se část líbila, budu ráda za každý komentář, hlas nebo jen čtení. DÍKY VŠEM!!! Mám vás moc ráda a vidíme se příště.

- TARA ❤

PS: V médiích je další FanArt, tentokrát od sionn_tuquoise, které taky moc pěkně děkuji.