Pokus 316 /CZ/

18.

Marinette's POV

Běžela jsem co mi nohy stačily a neohlížela se zpátky. Jen dál běžela... Až jsem se ocitla na pokraji svých sil.

Ocitla jsem se na okraji nějakého lesa.

To jsem běžela tak dlouho? zeptala jsem se sama sebe. Není divu, že mi nikdo neodpověděl. A při takové dálce se nedivím ani tomu, že mě tak strašně bolí nohy.

Sedla jsem si do trávy a přitáhla si nohy k hrudi, vzlykajíc do kalhot na kolenou.

Když se ti dva políbili, píchlo mě u srdce. Ani nevím proč.

V poslední době se mi často stává, že nevím, co se se mnou děje. V přítomnosti Adriena se cítím v bezpečí a zároveň tak volně, že to snad ani není možné. Je to úžasný pocit. Je úžasné být s ním.

Nevím, jak tento pocit nebo cit, nevím jistě, nazvat. Nikdy jsem nic podobného necítila. Jsem až příliš zmatená.

Když jsem ještě byla jedna z "pacientů" Institutu, nedovolili nám cítit nic jiného, než jen bolest, strach a opět jen bolest, možná i větší než předtím. Ale najednou jsem šťastná a to jen díky blonďákovi, co mě našel v parku a vzal k sobě domů.

Nikdy mi nebylo líp, nikdy jsem se necítila tak chráněná.

Ale teď jsem sama na okraji lesa, protože se na mě ten hezoun vykašlal. Políbil ji!

Při vzpomínce na to jsem se opět rozbrečela.

Jak mi to mohl udělat? Já myslela, že mě má rád...

* * *

Nobody's POV

Zatímco Marinette brečela u lesa, Adrien splašeně pobíhal po městě. Ptal se všech kolemjdoucích, zda neviděli tudy proběhnout tmavovlásku s čepicí na hlavě a k tomu všemu s uplakanýma očima.

Všechny odpovědi, co dostal, byly stejné. Ne.

Adrien se ale nevzdal a hledal dál. Byl odhodlán najít to klubíčko neštěstí, vzít ho do náruče a už nikdy nepustit. Nikdy!

Až v tuto chvíli si uvědomil své city k tomu kotěti. Nevěděl přesně, co cítí, než zažil toto... Strach o svého andílka.

Teď už si byl na sto procent jistý, že je to láska, co ho naplňuje každým dnem pouhým pohledem na Marinette. Miloval tu její roztomilost, nevinnost a krásu. Fascinovalo ho na ní úplně vše. Od kočičího zevnějšku až po její povahu a vnitřní krásu.

Byl zcela zaslepen a doteď si neuvědomil, co k ní cítil. Jistě, Nino mu už stačil něco naznačit, ale jeho tvrdohlavá palice si to nechtěla připustit.

V tuto chvíli by nejradši Chloé zabil za to, jak velký strach měl. Vždyť ji mohl kdokoliv poznat nebo se dokonce mohla i sama prozradit a oni by mu ji odvedli pryč. A to nesměl dopustit.

Dál pobíhal sem a tam, než narazil na jednoho hnědovlasého kluka, co Mari viděl. Ukázal mu směrem k lesu. Adrien se vylekal.

Co když se tam ztratila a nemůže najít cestu zpátky? prolétlo mu hlavou a rozeběhl se s rychlým 'děkuji' k lesu.

Ani si to neuvědomil, pomalu začalo zacházet slunce. Musí ji najít do západu, jinak to bude problém. Ve tmě ji už tak lehko nenajde.

Doběhl ke kraji lesa, kde se na chvíli zastavil, aby se vydýchal a mohl pokračovat dál. Najednou, když se zvedal, zaslechl vzlykání a tiché prosby.

Zvedl pohled ze země a pohlédl na svou kočičku pod stromem jak se tam krčí a brečí.

Přiblížil se k ní a klekl si před ni.

,,Mari," zašeptal, aby dívku nevyděsil, no to se mu nepovedlo, beztak sebou v leku trhla a prudce zvedla hlavu. Když zjistila, že je to Adrien, co ji tak vylekal, oddechla si. Skočila mu kolem krku, vzlykajíc teď do jeho ramene.

,,Pššt, už je to v pořádku, už jsem tady," šeptal Adrien na uklidnění a hladil ji po zádech.

,,Mari se b-bála a stra-stratila," smrkla a malinko se od něho odtáhla. ,,Mari se om-mlouvá, že utekla, Mari nechtěla utéct."

Adrien se pousmál a vtiskl jí jeden hřejivý polibek na čelo.

,,To je v pořádku, hlavně, že už jsi se mnou."

. . .

Tak jo lidi, dnes taková kratší a z pohledu Marinette, ale jen krátce.

Nevím proč, ale podle mě je lepší Adrienův pohled než ten Mariin. Co myslíte?

Svůj názor mi napíšte do komentáře, určitě se vám ozvu (vlastně jako vždy...😁)

Vote i čtení k tomu potěší, vidíme se u dalšího dílu, zatím nashle 👋

- TARA ❤