Pokus 316 /CZ/

31.

Adrien's POV

,,Adriene."

Nejdřív to byl šepot.

,,Adriene."

Pak už normální tón s mírným zatřesením mou osobou.

No a pak...

,,Adriene!"

...jsem spadl z postele jak jsem se lekl. To mě už probralo najisto.

Sedl jsem si a rozespale se podíval na toho narušitele, co mě vzbudil takhle nelidsky.

,,Emmo," zabručel jsem a protřel si oči. ,,Co se děje, že mě budíš?"

,,Juliette mi příkázala, abych tě zavolala na snídani. A prý když budeš spát, tak tě mám vzbudit," zasmála se. Jen jsem nevěřícně zavrtěl hlavou.

,,Tak tohle bych od své rodiny nečekal," řekl jsem si víceméně pro sebe a vstal ze země. Uklidil jsem peřinu, která předtím spadla i se mnou na zem a rychle na sebe hodil kalhoty a triko, abych tam nešel jen v boxerkách.
Zarazila mě prázdná druhá polovina postele.

,,Marinette je už dole, neboj," protočila očima a už mě táhla dolů do kuchyně.

,,Dobré ráno ty ospalče," ušklíbla se Juliette od plotny. Jen jsem mávl rukou a sedl si vedle Marinette, která už pojídala chléb se šunkou. Hlavu jsem si opřel o její rameno a zavřel oči.

"Adrien teď nemůže spát," zamračilo se to kotě. "Už být ráno."

"Já nespím," zívl jsem si a otevřel je zrovna když se přede mě dostal talíř s míchánými vajíčky. Poděkoval jsem a s chutí se pustil do toho.

"Volala máma. Prý se máme stavit do nemocnice a podívat se na brášku." S úsměvem jsem kývl na souhlas a dál se věnoval jídlu, za což byl můj žaludek nesmírně rád...

. . .

,,Holky honem! Nebudu tady čekat hodinu!"

Netrpělivě jsem poklepával nohou o podlahu. Již asi hodinu se chystají ven, přitom jdeme jen do nemocnice. A Marinette je s nimi, protože ji nechtěli pustit od sebe.

Nevydržel jsem to a šel za nimi nahoru zkontrolovat to.
Z pokoje, kde teď holky byly, se ozýval smích, tak jsem prostě vešel s naštvaným výrazem a opřel se o rám dveří.

Smích utichl a všechny oči se stočily na mě. Ségry polkli, sebrali si věci a rychle šli dolů.

Jak to najednou jde... uchechtl jsem se.

,,Tak pojď," usmál jsem se na Mari a nabídl jí ruku. S úsměvem došla ke mně a společně jsme šli dolů, kde už, naštěstí, holky stáli oblečený a přichystaný.

Mari jsem rychle zamaskoval ocásek pod bundu a ouška pod čepici, než už jsme konečně vyrazili do nemocnice.

Cesta nebyla dlouhá. Ale když vezete mladší sestry, které v kuse o něčem nahlas mluví a všemu se smějí, může vám to tak připadat.

Byl jsem rád, když mě Mari držela za ruku celou cestu, jinak bych asi zastavil a vyhodil je.

Vrchol byl, když na nemocničním parkovišti nebyli žádné volné místo na parkování. Auto jsem nechal kdesi asi o ulici dál a museli jsme se projít. Na recepci bylo hodně "milá" paní a trvalo jí nejméně deset minut než se uráčila nám říct, na kterém poschodí a celkové pokoji to mamka vlastně je.