Pokus 316 /CZ/

53.

Nobody's POV:

Malé černé kotě spokojeně oddechovalo ve své kleci a jednou rukou si ochranářsky objímalo své velké bříško. Nechalo se unášet svými sny, kdy bylo venku a u svého přítele. Nebylo v ohrožení a žilo bezstarostný, volný a ničím nerušený život.

Byla to krásná představa, krásný sen, z něhož se kotě nechtělo probudit. Probudilo by se v staré smradlavé kleci pod starou, děravou a navíc odporně zapáchající dekou.

A to nebyl život, který toto kotě chtělo.

Za mříží její cely stal modrovlasý kluk v bílém plášti, který nu byl předepsán jako pracovní úbor. Za těch pár let, co tady pracoval si na něj zvykl jako na svou druhou kůži. Měl ho rád, stejně tak svou práci. Tady totiž byl někým. Byl někdo.

No teď si nebyl tak jistý, jestli je takhle šťastný.

Smutně hleděl na spícího kočičího hybrida a v hlavě si přehrával svůj úkol. To co musel udělat.

Sváděl boj, zda to opravdu udělá, ale musel.

A navíc, měli plán... Nemohl ustoupit a ani dovolit, aby se něco pokazilo.

Vytáhl ze své pravé kapsy na plášti zelenou kartu, s níž otevřel mříže na cele. Ocásek kočičího hybrida se trošku pohnul, cukl, no kotě spalo dál, jako by se nic nedělo.

Kroky mladého vědce se ozývali malou místností, když se přibližoval k tomu spícímu stvoření.

Až těsně u něj si klekl a rukou dívce prohrábl její tmavé vlasy, které jí spadali do obličeje. Rukou jí přejel i mezi černými oušky. To už dívku probralo a ona rozlepila od sebe svoje modré oči.

"Musíme jít," šeptl jí a ona párkrát nechápavě zamrkala, než se probrala.

"Další pokus?" fňukla nespokojeně. Doufala, že už bude mít klid, když budou mít všechny vzorky, co chtěli.

Luka pouze přikývl na její otázku a vyhoupl se na své dlouhé nohy.

"Tak vstaň," řekl a natáhl k ní jednu ruku, aby jí pomohl se postavit. Dívka přeci jen měla zátěž v podobě bříška a dvou dalších koťat uvnitř.

Koťat, které měl za úkol zabít jenom aby zjistil důvod tohoto zázraku...

Když se ujistil, že i ona stojí pevně nohama na zemi, vyvedl ji z cely ven. Vedl ji přes spletici mnoha chodeb a mířil ke své laboratoři. Dával si moc velký pozor, aby prošel kolem kamer, které všechno nahrávali.

Potřebovali všechny záznamy a to i tenhle jejich pohyb zachycený na videu.

Po zdánlivě nekonečné cestě se ocitli v Lukově laboratoři, která byla připravena na složitý lékařský zákrok.

Modrovlásek za nimi pečlivě zavřel a i zamkl dveře tak, aby to nebylo slyšet a jen děkoval bohům, že uvnitř místnosti žádné kamery nebyli.

Luka si maličko vydechl a otočil se na kočičího hybrida za ním. Marinette pouze zvědavě sledovala každý jeho pohyb. Nebylo zvykem, že za nimi zamykal dveře a byl tak nervózní. Cítila z něj strach a negativní emoce a to se jí moc nelíbilo, spíše to dělalo nervózní i ji.

"Jaký pokus to bude dnes?" fňukla a jen obtížně se s velkým bříškem vyhoupla na velký lékařský stůl. Tak jako vždy, když ji sem Luka zavedl.

"Dnes... Je to trochu složitější," povzdechl si a vydal se ke svému počítači v rohu místnosti.

"Bude to bolet?"

Luka se zastavil uprostřed chůze a otočil se na dívku sedící na jeho stole. Po tváři jí tekla jedna drobná zbloudilá slza, kterou hned setřel palcem, jakmile přešel k ní. Povzbudivě ji chytl za ruce a stiskl je, u čehož jí hleděl do očí.

"Ne, už ne," řekl s drobným úsměvem, což vykouzlilo alespoň náznak úsměvu i na její tváři.

Luka se pak konečně dostal ke svému počítači, kde vyhledal jednu jedinou důležitou složku, ke které měl naštěstí přístup. Rychle zkontroloval její obsah, přidal záznam z kamery a odeslal soubor.

*

"Tak co? Už to máš?" poskakoval na jednom místě netrpělivě jeden z dvojice, až mu padaly brýle z nosu a musel si je pořád upravovat a posouvat.

"Ještě ne," odsekl podrážděně blondýn a potřel si unaveně kořen nosu. Jeho kamarád byl už dost otravný a sám byl dost netrpělivý. Čekali už moc dlouho a oba z toho byli nervózní.

"Myslíš si snad, že je někdo chytil? Nebo se na nás nakonec Luka vybodl?" zeptal se Nino a sevřel ruce v pěst. V hlavě na sebe začal křičet, že tomu modrovlasému skřetovi naletěli, že mu vůbec věřili.

"Ne, určitě ne, vždyť nám dal slovo. Máme dohodu," kroutil hlavou Adrien, který nechtěl věřit, že to celé byl jenom podfuk.

"Jo, ale-" nestihl doříct, jelikož z Adrienova mobilu se ozvalo hlasité CINK.

Blondýn nečekal ani chvíli a správu hned rozklikl. Bylo tam všechno, co potřebovali. Přesně podle plánu.

"Fajn, jdeme!"

*

Modrovlasý kluk už dlouho seděl na své židli, která se mu začínala zdát dost nepohodlná. Jenom tam tak seděl a střídavě sledoval hodiny a drobné klubko, které zatím na jeho stole usnulo.

Marinette dlouho seděla, pořád ještě ospalá a dosti unavená, než Luka začne s pokusy. Když se však dlouho nic nedělo a modrovlásek pouze seděl za svým počítačem a sledoval přímí přenos z kamer na chodbě, jednoduše usnula.

Luka už netrpělivě bubnoval prsty o stůl. To čekání bylo strašlivé. Jenom se modlil, aby se nic nepokazilo a vše jim vyšlo tak, jak se domluvili.

Nakonec však ukotvil pohled na dívce na trochu delší dobu a pousmál se.

"Neboj se, co nevidět budeš doma."

. . .

Oukej, oukej... Přiznávám, trošičku mi trvalo napsat novou kapitolu, ale nakonec jste se přece jen dočkali.

Samozřejmě, nemůže se všechno odehrát rychle a jednoduše, musím vás ještě chvilku nechat v napětí 😉😁 Každopádně doufám, že jste si dnešní díl užili a líbil se vám!

Už se pomalu blížíme do finále, takže se s vámi zatím loučím a jdu psát další díl. Papá příště!

- TARA ❤️