Pokus 316 /CZ/

48.

Marinette's POV:

Noc byla dlouhá a neklidná. Pořád jsem se budila na různé zvuky kolem, zvuky které se ozývali budovou. A řeknu vám, rozhodně to nebyl smích.

Pláč či křik mě rozhodně nenechával v klidu.

Když jsem tady ještě byla, nepřišlo mi to tak divné. Jako, ano, přišlo mi to divné, ovšem po nějaké době si na to člověk zvykne jako na dýchání a snaží se to nevnímat.

Ale teď... Po tak dlouhé době jsem měla chuť se rozbrečet taky a řvát na celou budovu.

Jenomže kdybych to udělala, rozhodně by mě za to nečekala odměna, nýbrž trest.

Ráno jsem se necítila nejlépe. Byla jsem unavená a holky asi taky tušili, že něco není v pořádku. V jednom kuse se hýbaly nebo mi kopaly do bříška a já se v kuse hmířila na té špinavé podlaze v koutě mé cely.

Když se na chodbě konečně objevilo ranní světlo, které proudilo skrze malé okénko, otevřely se i dveře na mé cele. Dovnitř opět vstoupil ten kluk že včera. Matně jsem si vzpomněla, že se jmenuje Luka. Na tváři měl úsměv, na sobě dlouhý bílý plášť a v rukou nesl nějaký tác.

"Dobré ráno. Vyspala ses?" promluvil ke mně, za což si ode mě úsměv rozhodně nevysloužil.

"Ne," řekla jsem pravdivě, načež jeho úsměv malinko znejistil.

"Přinesl jsem ti snídani. Určitě už máš veliký hlad," pravil ještě, klekl si přede mě a tác s jídlem položil na zem. Při pohledu na dva rohlíky s máslem a pomerančový džus mi jako na povel zakručelo v břiše. "Nevěděl jsem, co by sis dala a tak jsem přinesl alespoň tohle."

"Nic nechci," odvrkla jsem ihned.

"Když už nechceš jíst kvůli sobě, najez se alespoň kvůli těm miminkům," povzdechl si a rukou poukázal k mému kulatému bříšku.

Poraženě jsem vydechla.

Opatrně jsem natáhla ruku a vzala si jeden rohlík. Nesuďte mě, ale čichnout jsem si k němu musela. Co když byl zkažený nebo hůř - otrávený?!

Po zjištění, že je v pořádku, jsem se do něj s chutí pustila. Načež se Luka začal víc usmívat. Asi si myslel, že vyhrál...

"Jak se cítíš?" zeptal se se zájmem a zrak spíše upíral na mé bříško.

"Bylo mi i líp," řekla jsem a dál se cpala svou snídaní. Večer mi nic nedali a já měla fakt velký hlad a i žízeň.

Malinko zamračeně přikývl. "Když se najíš, uděláme ti pár vyšetření."

"Cože?" zeptala jsem se rychle a odložila sklenici s džusem zpátky na tác. "Já už podstoupila pár vyšetření a děti jsou v pořádku. Nepotřebuji žádná další vyšetření, obzvlášť ne tady."

"Já se tě ale neptal," řekl a tehdy jeho úsměv zmizel. Zřejmě jsem si dovolila až příliš. Zřejmě už tady měli i nováčky teď vycvičený k poslušnosti a nikdo se nechová jako já. A na moje chování nejsou zvyklí.

Když jsem dojedla svou snídani a vypila svůj džus, pomohl mi vstát. Na krk mi navíc nasadil kovový obojek, který měl monitorovat můj pohyb v budově. A kdybych udělala něco, co se jim nebude líbit, klidně mi přes něj vystřelí do těla pár elektrošoků.

Vedl mě několika chodbami a několika schody. Držela jsem se těsně při něm, abych se neztratila.

Útěk byl nemožný, hlavně s tím zařízením na krku a strážemi a kamerami všude kolem.

Nakonec jsme došli k našemu cíli - k jedné z mnoha laboratoří tady. A určitě byla jenom jeho. A taky jsem zde nebyla první, koho chtěli zkoumat a testovat.

Ovšem... V něčem jsem přeci jen první byla. No teď jsem za to zrovna ráda nebyla.

Když otevřel dveře a oba jsme vešli dovnitř, v rychlosti jsem proběhla místnost očima. Tato laboratoř byla opravdu špičkově vybavená. Některé přístroje a maličkosti jsem poznávala, měl je i Nino ve své ordinaci, ovšem bylo tady i mnoho strojů a přístrojů, které mi až tak známé nebyly.

Luka za námi zavřel dveře a za ruku mě dotáhl k lehátku se sono přístrojem (jak jsem po důkladnějším prozkoumání zjistila). Trochu roztřeseně jsem se na něj uložila a on si ke mně hned přisunul židli.

"Tak se na to podívejme zblízka," pravil spíše pro sebe a pustil se do své práce.

Nejdříve jsem podstoupila sono, aby byl Luka se vším obeznámen i osobně a ne jenom z dokumentů o mně. Pak mi vzal krev, výtěr z nosu, pak z krku, vzorek vlasů i z ocásku. Měřil mi teplotu, prohlédl mi oči...

Nevím na co mu to všchno bude, no byla jsem zticha.

A pak přišla nejhorší část ze všech... Přikázal mi uložit se na obří stůl, který mě sám od sebe automaticky připoutal řemeny, hned jak jsem si na něj lehla. Luka ke mě přišel s nějakou velkou injekcí, což mě opravdu vyděsilo.

"Neboj. Ještě jeden vzorek, pak injekce a budeme hotoví," pousmál se a prázdnou stříkačku mi opatrně píchl do břicha. Z očí se mi hned začaly rynout slzy.

"P-proč?" vydechla jsem unaveně a hlavně bolestivě.

"Potřebuji u vzorek plodové vody a jiným způsobem ho, bohužel, neseženu," řekl, když byl hotov. "Ještě vydrž injekci a vrátím tě do cely."

Jak řekl, tak i udělal. Píchl mi do ramene injekci s divnou nažloutlou tekutinou, po které jsem se cítila jako praštěná mechem, ale aspoň jsem nemyslela na to, co všechno mě bolí. Myslela jsem jenom na to, jak jsem unavená.

V cele na mě už čekal můj koutek a má stará deka. Prvně od doby co jsem tady jsem nevnímala to, jak to tady všechno zapáchá a jednoduše jsem usnula hned, jak jsem mohla.

Ten den pomalu jenom začal a já už toho podstoupila tolik, jako za celý rok ne. Jenom jsem doufala, že teď už mi dají pokoj.

Kéžby...

. . .

Ano, vím, tahle část se malinko vleče a je vlastně úplně o ničem, ovšem i takové musejí být a ta vyšetření byla opravdu potřebná 😅😅😅

Co si myslíte vy? A jak na vás zatím Luka působí?

- TARA ❤️