Pokus 316 /CZ/

32.

Adrien's POV

V klidu jsme opustili nemocnici. Máma byla unavená, tak jsme ji teda nechali dospávat.

Cestou bylo hrobové ticho, jež nerušovalo jenom rádio a tichá hudba z něj. Vždy když jsem se na Mari podíval, připadala mi taková... zamyšlená. Ale tak nechtěl jsem ji rušit a raději se neptal.

Teprve doma promluvila, i to až večer. Do té doby byla zalezena v ložnici a nechtěla mě tam pustit.

Chtěl jsem jí pomoct. Viděl jsem na ní, že ji něco trápí. Ale nemohl jsem...

Večer, když už jsem seděl na pohovce a sledoval nějaký nudný seriál, který tam prostě po zapnutí telky naskočil, se u dveří něco pohlo... Někdo.

Podíval jsem se tam a mohl tak vidět Mari, jak pomalu a potichu jde směrem ke mně. Usadila se vedle mě a ještě chvíli byla ticho.

Chvíli...

"Adrien?"

Otočil jsem hlavu na ni. "Ano?"

Zhluboka se nadechla a zadívala se mi do očí. "Jak se dělají děti?"

Kdybych něco pil, asi bych to vyplyvl. Stejně jsem se rozkaslal.

"C-cože?" Vykulil jsem oči a otevřel pusu dokořán.

"Jak se dělají děti, Adrien?" zopakovala a se zájmem mi hleděla do očí.

"Proč to chceš vědět?" polkl jsem.

"Jak to, že Adriena máma měla v bříšku mimi. Vždyť řekla, že ho nesnědla. Jak se tam mimi tedy dostalo?" pousmála se. Poposunula se blíž ke mně a naklonila hlavu na stranu, když mě sledovala. Sledovala každý můj pohyb rukou, hlavy, těla, výraze tváře.

"Víš Marinette, ono..." nadechovali jsem se a vymýšlel, co říct. "Vždyť holky ti o Vánocích řekli, jak se mámě do bříška miminko dostalo," usmál jsem se.

"Řekli, že se Adriena rodiče moc pusinkovali, ale to by miminko pak měla v puse, ne v bříšku," zamračila se nechápavě.

"Ne, ne... Nebylo by v puse," zasmál jsem se.

"Takže... Takže pusinky stačí?" V očích jí zvláštně zajiskřilo.

"Noo, eh..." Nestačil jsem to ani doříct, když se mi usadila na nohách a začala mě líbat.

Chvíli jsem se oddával tomu krásnému pocitu, který se objevil pokaždé, když jsme si vyměňovali polibky. Ale pak, když už to ani nebylo líbání, ale jenom lehké a rychlé přiložení rtů na ty druhé, jsem se odtáhl.

"Mari, zlatíčko, co to děláš?" zasmál jsem se, když mě pusinkovala po celé tváři i krku.

"Pusinky přece stačí," usmála se široce. Až tehdy jsem pochopil, o co tady kráčí.

Povzdechl jsem si. "To jsem neřekl," pověděl jsem jí klidně. Její úsměv zmizel. "Ty bys chtěla miminko?" polkl jsem. Marinette se sklopenou hlavou přikývla.

Adriene, mysli! Buď se z toho vykroutíš, nebo jí to řekneš, hlavně už něco dělej!
Marinette sice má 17, ale je kočičí hybrid, navíc holka! A ty děti mít nemůžou...

"Víš, pusinky miminko neudělají," uchechtl jsem se.

"Takže holky lhali?" zhrozila se.

"Ne, ne, ale ony samy také nevědí, jak na to, neboj. Ony by ti nelhaly," pohladil jsem ji po tváři.

"A řekne už tedy Adrien Mari, proč ona mít miminko v bříšku? Mari ho tam nemá. Proč?"

Ty moje ztracené kotě...

"To se těžko vysvětluje, zlatíčko," povzdechl jsem si.

"Tak to Mari ukaž! Mari by také chtěla mít miminko s Adrien!" Usmála se nad svým prohlášením.

Upřeně jsem ji sledoval. Bylo to tak hezké. Dávno jsem věděl, že jinou než Marinette už nechci. K tomu patří i mít miminko, ale myslel jsem, že až později. Když Nino řekl, že děti mít nemůže, vzal jsem to. Ale teď, když je Marinette tak hodně chce, je mi špatně. To ji zničí!

"Marinette, víš, ono to asi nepůjde," řekl jsem tiše.

"Proč?" posmutněla.

"Takhle, Nino mi to vysvětlil. Víš, jednou za měsíc se dostaneš do takového transu a musím ti dát takový nápoj-"

"Myslíš dobu, kdy za Mari chodí Ernie?" usmála se. Nechápavě jsem se na ni podíval. Kdo to k sakru je?
"To je Mari kamarád, je celý černý a nemá tvář. Ale je hodný."

Zavrtěl jsem hlavou na probrání. Tak tohle se děje, když je v transu?

"Ano," přikývl jsem, "kvůli tomu, ale nemůžeš mít děti. Udělali ti to v Institutu. Je mi to líto, koťátko."

Mari stekla slza po tváři a já jí ji setřel.

"Za to může Ernie?"

"Myslím, že ano, Mari."

Pak se ale usmála a políbila mě. Vůbec jsem to nechápal.

"Tak už Ernieho nepustíme sem domů. Adrien tak může mít s Mari miminko," vypískla šťastně.

"Ty moje kotě. Ty to miminko asi moc chceš, viď?" pousmál jsem se. Pohotově přikývla. "Tak tedy dobrá. Ale musíš mi věřit."

"Mari tobě věří."

. . .

Lidičky, všem přeji šťastný nový rok a hodně krásný i ten další, 2018!! Všechny vás mám moc ráda, tak vám přeji jenom to nejlepší...

Je mi moc líto, že mi tak dlouho trvalo přidat novou část, která je beztak zvláštní.

Doufám, že tuhle knížku ještě někdo čte a část se alespoň někomu líbila.

Papá příště!!

- Tara❤️