Pokus 316 /CZ/

10.

Marinette's POV

Sluneční paprsky rozzářily místnost a probudily mě tak. Adrien ještě spokojeně oddechoval vedle mě, zatímco za okny hustě padal sníh.

Sama jsem se k jednomu z oken vydala, abych mohla spatřit to kouzlo zimy. S úsměvem na rtech jsem pozorovala poletující vločky, které následně odvál vítr neznámo kam.

Najednou mě ovládla zvědavost. Kam ty vločky letí? Jak to, že se jen tak nechají odvát, proč s tím větrem nebojují? Nechají se jen tak unášet a už se nevrátí...

Bohužel, na tyto otázky se mi nedostalo žádné odpovědi. Proto jsem se rozhodla, zjistit to sama.

Spokojeně se svou myšlenkou, nebo spíše nápadem chcete-li, jsem se otočila a chtěla vzbudit Adriena. Jediný pohled na něj však změnil mé plány. Jediný pohled na to spící, dokonalé stvoření mě natolik odrovnal, že jsem nebyla schopna ničeho, kromě přiblblého úsměvu. Uznala jsem za vhodné nebudit ho a sama jsem se ještě pořád v pyžámku vydala ven.

Otevřela jsem dveře, hned mě ovanul chlad. Nepříjemný ledový vítr do mě ze strany narážel, ale unášel i vločky. Překousla jsem tu zimu a po směru větru se vydala na zahradu, kde vločky skončily na hromadně a udělaly sněhovou přikývku, kde jsem si mohla hrát, jak Adrien říkal.

Vybavila se mi vzpomínka na včerejšek, jak jsme byli společně venku a hráli si ve sněhu. Chtěla jsem si opět hrát jako včera, tak jsem s sebou hodila do sněhu. Cítila jsem, jak tričko nasává vlhkost, což bylo nepříjemné, neboť to chladilo a mně tak byla jen větší zima, ale nehledě na tento fakt jsem si nadále dělala sněhového anděla, kterého mě včera Adrien naučil.

Pal jsem si sedla a pozorovala strom. Neměl listy, přišlo mi to divné, každý strom má přece listy. Místo listů tam byl sníh. Bude tam i když ten na zemi zmizí?

Nevím, jak dlouho jsem ho pozorovala - asi dost, jelikož jsem měla úplně promočené kalhoty - než mě z přemýšlení vytrhl vzdálený, známí hlas, křičící mé jméno.

,,Marinette!"

Pomalu jsem otočila hlavu směrem, kterým se ten hlas ozval, ale to už mě Adrienovy ruce tuze objímaly. O chvíli mě zvedl do náručí a nesl do domu jako princeznu, což jsem si zcela užívala.

,,Co tě to napadlo? Lítat po venku jen v pyžamu a beze mě? Víš jaký jsem měl strach, když jsem se probudil a tebe nikde?!" V jeho hlase se dalo rozeznat mnoho emocí. Strach, smutek, vztek, zoufalství, ale také mírná, opravdu malinkatá radost, jejíž původ byl pro mě neznámí.

,,Mari chtěla vědět, kam vločky letí," šeptla jsem a sklopila pohled k zemi a ouška k hlavě. Ocásek mi jen tak vysel ze židle.

Adrien si frustrovaně věl rukou do vlasů a prohrábl si je. Pak mě s povzdechem přenesl do ložnice, kde mě převlékl do čistého oblečení. Byl to svetr od Nina k Vánocům a Adrienovy šedé tepláky, které mi byly trochu dlouhé.

Pak mě zavedl dolů před krb, kde rozdělal oheň a vypařil se někde v kuchyni. Když se vrátil, v jedné ruce držel hrnek a v druhé měl chlupatou deku, do které mě následně zabalil.

,,Tu máš, zahřeje tě to." Smutně se na mě usmál a do rukou mi vložil hrnek s horkým čajem, ovocným podle vůně. Do té doby jsem si ani nevšimla, že se třesu zimou. Odpila jsem si z čaje, který mě zevnitř alespoň trochu zahřál a přitulila se k Adrienovi.

,,Promiň," špitla jsem po několika minutách, co jsme jen tiše seděli a dívali se na praskající oheň. Adrien na mě stočil pohled, požadujíc vysvětlení. ,,Mari neměla jít sama ven," smrkla jsem. Konejšivě se na mě usmál a přivinul si mě blíž k sobě.

,,To nic. Jen mě příště alespoň vzbuď, než něco takového uděláš," zasmál se a věnoval mým vlasům lehký polibek.

,,Mari chtěla vidět vločky."

,,Jsi takové moje zvědavé koťátko, viď?" ušklíbl se a já přikývla. Nadále jsme seděli v tichu, bylo to příjemné. Kolem to vonělo čajem, jenž spočíval v mé ruce a slyšet bylo jenom praskající dřevo v krbu.

,,Ach, ty můj zvědavče." Dále následoval další, dnes už několikátý, polibek do mých vlasů a to bylo poslední než jsem upadla do říše snů. To hraní mě vyčerpalo...

. . .

Tak, dnes je to poprvé i z pohled naší kočičky. Jak se vám tahle změna líbila?

-TARA ❤

P.S: v médiích je FanArt od TheJasmi, které moc pěkně dekujuuuuuuuu <3