Pokus 316 /CZ/

46.

Adrien's POV:

Ninovo propuštění nás dostalo úplně všechny. Nikdy bych si nedovedl představit, že se v jeho životě může stát něco takového. Všechno co kdy dělal, i když to někdy nebylo zcela v souladu s Institutem, bylo pro dobro ostatních.

Všechno vybavení, které u sebe měl (které získal na své pokusy, no používal je na léčení hybridů ve městě) mu do dvou dnů přišli vzít. Celá místnost, která předtím byla přeplněná různými přístroji a útulně zařízená, byla úplně prázdná. Vzali úplně všechno, dokonce i stůl, který byl původně Ninův. Prý jako odškodné za porušení nějakých jejich slibů Institutu či co...

Nejhůře z nás to nesl Nino. Jenom s těžkým srdcem se díval na všechny ty lidi od Institutu v modrých kombinézách, jak mu všechno berou, jak mu to veschnou odnášejí kdoví kam.

Všem nám rvalo srdce vidět ho v tom stavu. Jistě, nesnášel práci v Institutu, ale tady to, tenhle svůj malý svět miloval. A teď byl pryč.

"Co teď budeš dělat?" zeptal jsem se tiše, když jsem v ten večer, co vyklidili jeho pracovnu, seděli u něj v obýváku. Z kuchyně jsem nám donesl oběma pivo, všude bylo ticho a my jenom tak seděli na pohovce a popíjeli.

Holky byly obě nahoře. Alya tam Mari vzala na (prý) holčičí večer. Prý si má ještě užít ten klid, než se prcci narodí. A my nenamítali, nikdo.

"Nevím," přiznal sklesle a pravdivě a upil si ze své láhve. "Ale porozhlédnu se po něčem. Chci pokračovat ve své práci, jenom musím najít místo. Nebo sehnat vybavení." Kroutil nad tím vším hlavou, jakoby to byl nedosažitelný cíl, nadlidský úkol.

"Něco najdeš. Někde v okolí se možná najde někdo, kdo tě zasponzoruje. Nebo si seženeš práci na nějaké veterinární klinice a časem si otevřeš vlastní," usmál jsem se na něj povzbudivě. "I s oddělením pro hybridy," dodal jsem ještě s mrknutím, načež se zasmál.

"Jak říkám, něco se najde. Všechno se vyřeší a bude jako po starém. Uvidíš," usmál jsem se. "Bude to dobré."

"Dík, bro," ušklíbl se na mě a přiťukl si svou lahví o tu mou.

Pletl jsem se... Nic dobré nás v brzké budoucnosti nečekalo...

*

Nobody's POV:

"Sebrali jste mu všechno vybavení?" zeptal se pan Lange od svého stolu, no ani jednou se nepodíval na může za sebou. Seděl ve svém koženém křesle zády k němu a potěšeně se sám pro sebe usmíval.

"Ano pane."

"I všechny dokumenty?"

"Ano pane."

"Všechny záznamy?"

"Do posledního papíru."

"Výborně." Lange se pro sebe ušklíbl a konečně se na svém křesle otočil ke svému společníkovi. "Přineste mi je sem. Všechny je projdeme než nenarazíme na ten náš zázrak. Musíme se o ní dozvědět víc." Jeho hlas byl hrozivý až mladíkem otřáslo.

"Zajisté, pane," pravil, otočil se a šel pro požadované záznamy.

Nebyl stotožněný s plánem svého šéfa, ale nic s tím nezmohl. Musel jenom poslechnout jeho rozkazy.

Právě proto ještě téhož dne seděl se svým šéfem a slečnou (kterou měl zavolat, aby jim pomohla) v šéfově kanceláři a společně hledali záznam jejich zázraku - jediný pozitivní výsledek, jediného těhotného hybrida.

A ke smůle oné dívky ten záznam našli...

*

(Den poté)

Marinette's POV:

Již od rána jsem neměla moc dobrý pocit. Jistě, byl úplně normální den - ráno jsem jednoduše vstala, oblékla se, nasnídala se a vyprovodila Adriena do práce.

Nechtěla jsem ho moc pouštět, začínala jsem se tady cítit osamělá, i když mi v bříšku rostli dva nové životy, které už se těšili na svět. Beztak jsem měla pocit, že jsem sama.

Právě proto k nám často jezdila Alya, aby mi dělala společnost. Adrien jí za to nabídl i placené volno, no ta ho jen se smíchem odbila.

"Přece si nenechám ujít možno být chvíli o samotě se svou nejlepší kámoškou a těmi dvěmi zlatíčky na cestě," řekla tehdy se smíchem. A tím bylo ujednáno. Alya si jednoduše vzala dovolenou, kdy se jí to hodilo a Adrien se vždy jenom usmál a nechal to být.

I přes to, že jsme se dnes cítila dobře a dvojčata v bříšku moc nezlobila, stejně jsem v koutku své duše cítila, že něco není v pořádku. Byl to nepříjemný pocit, který mi říkal, že se něco stane.

Se sklenicí vody jsem se usadila v obýváku před televizí, abych ten pocit ze sebe trošičku setřásla, když se domem ozval zvonek.

To je určitě Alya, řekla jsem si.

S úsměvem na rtech a s jednou rukou na mém bříšku jsem vstala a došla ke dveřím. Ovšem když jsem je otevřela, čekalo mě zklamání.

Za dveřmi stáli dva cizí chlápci v černých oblecích a s černými brýlemi na očích. Vypadali jako z jednoho kriminálního filmu, co jsme s Adrienem společně jednou viděli.

Ovšem tohle nebyl žádný film, tohle byla realita.

Ocásek jsem si nervózně omotala kolem kotníku. "Přejete si?"

Oba se ušklíbli a než jsem stihla ještě něco říct, zezadu se mi kolem ramen omotala jedna cizí ruka a druhá zase kolem pusy. Stačilo se jen párkrát nadechnout omamné látky v hadříku, který mi držel u pusy a mě se začalo klížit před očima.

"Skvěle... Naložte ji do auta!" slyšela jsem ještě, než se mi před očima zatmělo a já upadla do tvrdého spánku.

. . .

Ne! Nezapomněla jsem na tenhle příběh a tady je důkaz v podobě nové kapitoly 😁
Možná jsem se měsíc neozvala, ale ve škole si všichni učitelé řekli, že nás budou bombardovat samými úkoly 🤦 Takový je hold život maturanta...

Ale vraťme se k příběhu a dnešní kapitole (za kterou mě asi všichni zabijete)... Co si o dnešním díle myslíte? Co myslíte, jak to bude dál?

Já jen doufám, že se vám příběh i kapitola líbí, každý komentář i hlas potěší 😁

Zatím pá, vidíme se u příští kapitoly!!

- TARA ❤️