Pokus 316 /CZ/

38.

Adrien's POV

"C-cože? Jak to myslíš?"

"Adriene," povzdechl si Nino.

"Ne! Jak jako smrtelná nemoc? To přeci nemůže být pravda! Musí to být něco jiného!" Zoufale jsem si zajel rukama do vlasů a tahal za ně. Připadal jsem si jako blázen.

Nino přiběhl ke mně a vyndal mi ruce z vlasů, pevně je svíral v těch svých a přiměl mě dívat se mu do očí. Jakž takž jsem se uklidnil. Ale pořád jsem měl o Mari strach.

"Adriene, teď si v klidu sedni a poslouchej, ano?" Přikývl jsem a i s Ninem po boku jsem si sedl na gauč v obýváku.

"Tak?"

"Je to složité," povzdechl si.

"Já mám času dost."

"Adriene, víš, v Institutu se teď rozšířila nemoc, která nám zabíjí postupně všechny hybridy, pokud jim není nasazena léčba. Začíná to zvracením, pak hubnutím, pak začnou mít horečky, budou mockrát unavené a celé to končí smrtí." Jeho hlas byl tichý a vážný.

Taky že to bylo vážné...

"Bože," vydechl jsem a hlavu si vložil do rukou. "To nemůže být pravda."

"Není to ještě jisté, ale nijak jinak si to neumím vysvětlit. Udělám jí testy, abychom si byli opravdu jistí." Pouze jsem přikývl a jeho ruka se objevila na mém rameni. Bylo to od něj velmi milé gesto, byl jsem rád, že je tu se mnou. Kdybych byl teď sám, asi bych to nezvládl a složil se. Co teprve pak, když budou ty výsledky pozitivní!

"Díky brácho," usmál jsem se na něj. Ale i on poznal, že to nebyl úsměv radosti, ale plný smutku.

"Tak jo, pojďme ji zkontrolovat," pobídl mě a oba jsme vstali z gauče.

Vydali jsme se nahoru po schodech a vešli do dveří od ložnice. Pohledem jsem spočinul na Mariině bledé tváři. Spala a u její postele stála Alya, která jí dala na čelo studený obklad.

Se smutným povzdechem jsem si vzal židli od stolu u zdi a přesunul si ji vedle Alye k posteli. Vzal jsem Mariinu studenou ruku a palcem ji hladil po kloubech.

"Jak to s ní teď bude?"

Dobrá otázka Alyo...

"Vezmu jí vzorky krve a mezi jinými je pošlu na rozbor, ať jsme si jistí, co Mari je. Výsledky by měli být v průběhu jednoho nebo dvou dní," promluvil. Já jenom kývl na souhlas.

* * * * *

Připadalo mi to den ode dne jenom horší a horší. Mari opravdu začala hubnout, zvracela každé ráno ve stejnou dobu, někdy i večer.

Nedá se ani popsat jak velký jsem o ni měl strach.

Několikrát se mě ptala, proč mám v očích slzy, proč mou tvář nezdobí úsměv jako kdysi, nebo proč v posledních dnech nechodím do práce. Bylo těžké se jí podívat do očí, usmát se a dělat, že se nic neděje.

Ale ona to přeci jen vycítila. Sama se divila, že s ní něco je. Tehdy nastal čas říct ji pravdu.

Vidět, jak jí povadl úsměv a v očích se objevili slzy, bylo otřesné. Nikdy jsem nechtěl, aby měla důvod ke smutku. Vždy to bylo moje usměvavé kotě, moje Mari, moje láska. Ale tato správa otřásla všemi.

Uběhli již čtyři dny a Nino pořád nikde. Neměli jsme žádné výsledky.

Beztak jsem se rozhodl, že pokud je to opravdu tak a ona jednoho dne zmizí z mého života, udělám Marinette šťastnou, aby si užila svůj život, jak má, dokud není pozdě.

V pátý den jsem ji vzal ven. Prošli jsme se parkem, krmili labutě na rybníku, váleli se v trávě... Byl to den, kdy jsme na nic zlého nemysleli. Jakoby se nic nemělo stát.

Marinette dostala chuť k jídlu a snědla toho hodně. Byl jsem rád, že konečně jí.

Večer jsme se sesunuli v objetí na gauč a sledovali pohádky. Konečně jsem se cítil šťastný.

"Počkej, jdu tam. Hned budu zpátky," promluvil jsem k Mari, když se domem ozval zvonek.

"Nino? No konečně!" vykřikl jsem a hodil se mu do objetí hned jak jsem otevřel dveře.

"Taky tě rád vidím, kámo," zasmál se a vešel dovnitř.

"Doufám, že přinášíš jenom dobré zprávy," povzdechl jsem si. Oba jsme se usadili v kuchyni ke stolu.

Nino zalovil rukou ve své brašně a vytáhl nějaký štos papírů.

"Co to je?" Obočí jsem nakrčil v údivu a nechápavě se na něj podíval. Jeho pohled nic neříkal, tak jsem nevěděl, co mám čekat.

"Otevři to a uvidíš," mrkl na mě.

Začal jsem papíry listovat, až jsem narazil na jeden velmi důležitý.

'nemoc 003xs: NEGATIVNÍ'

"Takže," začal jsem šťastně. "Mari není nemocná?" Byl jsem tak šťastný, že to snad ani nešlo.

"Přesně tak," usmál se na mě můj věrný kámoš.

"Tak... Tak proč Mari zvrací každé ráno?" Tahle věc mi nedala spát. Pokud není nemocná, nemělo by se to dít.

"Druhá strana kámo," usmál se.

Otočil jsem další stranu a začal si to číst. Byly tam ale věci, kterým jsem vůbec nerozuměl. Ale skoro u každé kolonky bylo napsáno POZITIVNÍ.

"Nechápu," povzdechl jsem si a odhodil papíry na druhou stranu stolu.

"Ty idiote, no co asi má za následek její zvracení," zasmál se. "Mari je těhotná!"

. . .

Zdravím všechny a gratuluji všem, co si mysleli správně 😉

Všem děkuji za krásné komentáře. Dokáží zahřát u srdce a nakopnou mě psát!

- TARA ❤️