Pokus 316 /CZ/

5. - Vánoční speciál

Adrien's POV

,,Adrien?" promluvila rozespale a pěstmi si protřela oči.

,,Ano?" optal jsem se s úsměvem.

,,Kdy už tam bu-budeme?" usmála se nedočkavě a vyhlížela krajinu za sklem oken mého auta. Už jsme na cestě více než dvě hodiny (tudíž je něco kolem půl šesté), což znamená, že tam za chvíli budeme. Marinette asi po půl hodině, co jsme si povídali - na téma Vánoce však, bohužel, nedošlo - usnula.

,,Před chvílí jsme přešli přes hranice města, už jen zaparkuju před domem mých rodičů a jsme tam," usmál jsem se povzbudivě a autem došel na ulici, kde by se měl nacházet onen dům

,,Dobře," přikývla, že chápe a začala si nasazovat čepici, aby tak mohla zakrýt kočičí ouška, načež jsem se zamračil.

,,Co to děláš? Nemusíš si ji dávat na hlavu, nikomu to tam nebude vadit," ujišťoval jsem ji a rukou ji pohladil po rameni.

,,Ale říkal si, že..." Nenechal jsem ji to doříct, vím přesně, co by řekla.

,,Že nevědí, že jsi hybrid. Ale vím jistě, že jim to vadit nebude. Mé sestry budou i rády, milují kočky, určitě si tě zamilují." Na tváři se jí objevil malinký, těžko viditelný úsměv. Když jsem jí ji však chtěl sundat, jen zavrtěla hlavou.

,,Venku zima," řekla a prohlédla si sníh, padající za okny. Povzdechl jsem si.

,,Tak dobře." Zaparkoval jsem auto a nechal Mari, ať si oblékne bundu, stejně jako já, kde si schovala ocas. Pokroutil jsem nad tím hlavou, ale nijak to nekomentoval, dokonce jsem ji i chápal. Jde se svým novým majitelem k jeho rodičům, kteří vůbec netuší, že je hybrid a neví, co od toho setkání má očekávat. Taky bych se bál.

Přešel jsem ke kufru auta a vyndal z něj můj černý batoh a její červenou cestovní tašku, následně jí ji podal do levé ruky, přičemž jsem jí chytil za tu volnou a došel s ní až ke dveřím, kde jsem zazvonil na zvonek.

,,Jdu otevzít!" Uslyšel jsem zašišlání z druhé strany dveří, jež se po chvíli otevřeli a aniž bych mrknul okem, kolem krku se mi hodilo malé, tříleté, blonďaté děvčátko s culíky a v růžových šatičkách. ,,Aduiene!"

,,Ahoj Cassie," usmál jsem se a objal ji nazpátek, čímž jsem opustil teplo Marinetteiny dlaně. Zvedl jsem se i s ní a vešel do domu. Otočil jsem se a zjistil, že Mari pořád stojí na tom stejném místě a vypadá, že nechce nikam.
,,Mari, pojď, venku je zima, zmrzneš," usmál jsem se, načež mi úsměv stydlivě opětovala a šla s námi dovnitř, kde jsem za ní zavřel dveře.

,,Mami! Uz puijel Aduien!" S křikem odběhla, jen aby se mohla vrátit i s mými dalšími dvěma sestrami, otcem a mámou se sedmiměsíčním těhotenským bříškem.

,,Ahoj, broučku," pronesla s úsměvem a vydala se mě obejmout.

,,Ahoj, mami," objal jsem jí taky, to samé i s tátou a sestrami Juliette, které je patnáct a desetiletou Emmu. Jak jste si mohli všimnout, jsou mezi námi velké rozdíly, co se týče roků narození. (pozn. autora: Adrienovi je 20)

,,Ahoj, ty musíš být Marinette," usmála se máma na Mari, která nervózně přešlapovala z jedné nohy na druhou, než se odvážila podívat se na mou mámu a potřást si s ní rukou. ,,Těší mě."

,,Mě také."

,,Tak pojďte, za hodinu bude večeře." Poté, co jsme ze sebe s Mari sundali bundy, všichni jsme se přesunuli do obýváku. Usadili jsme se na gauči, než se k nám jako velká voda dovalila máma i s 'malým' občerstvením.