Pokus 316 /CZ/

39

Addien's POV

Mari je těhotná... Tato slova se mi pořád ozývala v hlavě.

"Těhotná?" zopakoval jsem to spíš jako otázku.

Najednou, jakoby do mě uhodil blesk a já konečně pochopil význam těch slov. Vyskočil jsem ze židle, která s velkým hukotem dopadla na zem.

"Pane bože! Mari je těhotná!" Začal jsem tam skákat, smát se a plakat štěstím. Vypadal jsem asi jako blázen, ale já měl tak ohromnou radost! Nedalo se to ani popsat.

"Neumírá! Budeme mít miminko!"

Samým štěstím jsem doběhl do obýváku. Mari se mě až lekla.

"Adriene? Děje se něco?" podivila se, když jsem padl na kolena k jejím nohám.

"Marinette, já jsem tak šťastný," šeptl jsem, vtěsnal se mezi její nohy a pořádně ji obejal kolem pasu. Už nikdy jsem ji nechtěl pustit.

"Pořád to nechápu." Lehce se mračila, nebyla totiž ráda, když něco nechápala a dlouho jí to nikdo nechtěl vysvětlit.

"Mari, ty neumíráš," vzlykl jsem.

"Tak proč brečíš?" nadzvedla překvapeně obočí. V očích měla něco podivného. Jakoby se bála.

"Ty už mě tady nechceš? Proto brečíš. Protože neodejdu, protože neumíram?" smrkla vyděšeně.

"Ne broučku, o to nejde. Moc tě miluju a bez tebe bych žít už nechtěl," usmál jsem se na ni přes slzy a ty její jí setřel z tváří.

"Já brečím štěstím, kočičko moje, štěstím," pronesl jsem a rukou jí u toho pohladil bříško. "Bylo ti špatně, protože čekáš miminko. Věřila bys tomu Mari? My budeme mít miminko!"

Mari si přitiskla ruce k puse, slzy se jí opět pustili z očí, no teď už to nebyly slzy smutku. Věděl jsem, že se na miminko těšila už dřív, co teprve teď, když zjistila, že jo opravdu mít budeme.

S úsměvem jsem pohled sklopil k jejímu bříšku a jednou rukou jí ho začal hladit.

"Ahoj mrňousku. Moc se na tebe s maminkou těšíme," šeptl jsem do kůže a věnoval bříšku i malinký polibek. To se ozvalo Mariino chichotání a zvuk Ninova foťáku na mobilu.

Nino! Prevít jeden...

* * * * *

"Lidi, moc vám to přejeme. Víme, jak jste se o miminko snažili a nakonec se to povedlo!" křikla natěšeně Alya, když jsme seděli v obýváku na gauči po společné večeři, na kterou jsme ty dva pozvali sem k nám.

"Děkujeme. Pro nás je to taky zázrak," uculil jsem se a pohladil Máří její, zatím, malinké bříško, které teď obýval prcek.

"Máte velké štěstí, vy dva. Kočičí hybridi ženského pohlaví nemějí možnost otěhotnět, to jsem ti kdysi říkal Adriene. Tohle je snad i poprvé,  co se to stalo. Marinette je očividně něčím výjimečná, že se vám to povedlo," promluvil k nám i Nino.

"Já to o ní věděl už dřív," usmál jsem se na ni zasněně a políbil ji na nos. Z její strany se ozvalo spokojené kočičí vrnění.

Ach, jak já ji miluju!

"Tak jo, chcete na kontroly chodit ke mně, nebo sem mám chodit za vámi já?" začal Nino nové téma, nač jsem se i vážně zamyslel.

"Myslím, že když máš nějaké to vybavení i doma a ne jen v práci, byla by blbost, kdyby si to táhl z domu i sem. S Mari rádi přijedeme k tobě," rozhodl jsem nakonec a podle pohledů všech kolem se zdálo, že i dobře. Nino se s tím nemusí tahat až sem k nám a Mari uvidí okolní svět i trochu dál, než ho zná teď.

"Tak jo vy dva, domluvíme se, že přijdete pozítří, abychom mohli zkontrolovat miminko, jestli je v pořádku. Teď víme jenom to, že tam nějaké je, je potřeba ho i zkontrolovat," podotkl. Oba jsem souhlasili. Asi bychom nebyli po tom všem rádi, kdyby tomu malému stvoření něco bylo.

"Jo, vezmu si volno, není problém. Přijedeme," usmál jsem se na něj. Moc jsem se těšil. Jako malé dítě na dárky.

"Takže v pět?" optal se ještě pro jistotu.

"V pět," přikývl jsem a tím mu to tak i potvrdil.

. . .

Moc se omlouvám, že je část krátká, ale zde ani moc toho napsat už nejde. Další části už budou delší, ale hlavně pak budou i napínavější.

Také všem přeji šťastné a veselé Vááánoce 🎄🎄🎄

Vidíme se u dalšího dílu! Všem děkuji za komentáře a podporu.

- TARA ❤️