Pokus 316 /CZ/

37.

Adrien's POV

Mladá blond dívka se procházela po provizorním mólu v budově místní módní značky. Několik lidí stálo pod pódiem a kriticky se dívali na dívku. Včetně mě, blond muže se zelenými oči, které hořeli pro tuto práci.

"Ne, ne, ne... Stop!" zakřičel jsem z ničeho nic, ale všichni tušili, že to co nevidět udělám. Hudba z reproduktorů se okamžitě pauzla a dívka se zastavila v chůzi.

"Něco špatně, pane Agreste?" optala se ona dívka, Monica.

"Monico, zlatíčko, když jdeš po tom mólu, musíš cítit hudbu v sobě. Prožívat to. Hlavně cítit nějaké emoce! Nesmíš jít jako bez duše a s kamennou tváří. Ty šaty ze sebe už jen z pohledu vyzařují nějakou energii a pocity. A ty je musíš všem předvést! Takže znova!"

Nějak takhle to celý den probíhalo. Skoro každou holku na pódiu jsem si podal. Ale není se čemu divit. Svět sice má za to, že modelky se při chůzi nemají usmívat. Ale určitě ne tyhle, ne tady a ne u kolekce s názvem 'Energie'!

"Tak jo, pro dnešek končíme. Mám ještě poradu k několika návrhům, na které musím být. Nashle zítra!" A už mě nebylo.

Poslední dobou jsme tady toho měli opravdu hodně, ale módní přehlídka už bude každou chvíli a my si nemůžeme dovolit žádné chyby. Ke všemu ještě musíme udělat pár fotek na plakáty, ale to budu řešit až zítra.

"Podle mě, by tenhle model neměl být na naší prohlídce," pronesl jeden z mých kolegů a hlavou pokýval v nesouhlasu na důkaz odporu vůči tomuto návrhu.

"Proč?" optal jsem se.

Uchechtl se. "Se vším úctou, pane Agreste, ale právě tyto šaty nevyzařují žádnou energii. Jsou čistě černé, s malým nádechem tmavě modré, jen s pár kamínky po sobě. Proč by tedy na té prohlídce měli být?"

Naklonil jsem se a podepřel se lokty o stůl. Pane bože, koho jsem to tady jen zaměstnal?

"Pane Woodsi, tyto šaty, jak jste si očividně nevšiml, znázorňují noční oblohu posetou drobnými světly. Zamyslete se. V noci vidět hvězdy na nebi, které jsou ve skutečnosti planety miliony kilometrů odsud. Chcete mi snad říct, že to energii neznázorňuje? Říká vám něco vesmírní energie, energie z vesmíru?" Poté už ten chlap raději nic neříkal.

Náhle, uprostřed porady, začal zvonit něčí mobil.

"Komu zase zvoní ten telefon? Řeklo se žádné mobily na poradách!" Nesnášel jsem to. Jen to rušilo od práce.

"Eh, pane Agreste, to je váš telefon," promluvil malinko vyklepaně kolega po mém levém boku. Zarazil jsem se a uvědomil si, že má pravdu.

"Oh, jistě, děkuji," řekl jsem už klidněji a vytáhl si mobil, abych se podíval, kdo nás to ruší uprostřed debaty.

Alya? Proč?!

"Omlouvám se, tohle musím vzít, je to důležité," omluvil jsem se a vyšel ze zasadací místnosti, abych si mohl hovor v klidu vyřídit.

Určitě půjde jen o něco běžného. Třeba neví, kde má Mari její oblíbený hrnek na čaj a Mari zapomněla, kam ho dala, tak volají mně... Nebo jen, jestli mi mají nechat z obědu...

Tím jsem se nějak uklidnil a zvedl telefon.

"Ano Alyo? Děje se snad něco?"

"Adriene, díky bohu, že si to vzal!"

"Alyo klid, co se stalo?"

"Adriene, jde o Mari. Přišlo jí zle, zvrací už asi po třetí během půl hodiny. Nejdřív jsem si myslela, že je to jen nějaký skrat a po prvním ji to přejde. Mám strach. Prosím přijeď. Mari tě tu chce. Je jí opravdu špatně-"

"Alyo, klid, hned jsem tam. Zavolej i Ninovi, určitě si bude vědět rady. Je to její doktor přeci."

"Jo jo, hned." A to už byl hovor ukončen.

Ach bože, moje malá Marinette!

Vrátil jsem se do zasedačky a hned si sbalil svůj kufřík.

"Moc se všem omlouvám, ale budu muset odejít. Moje přítelkyně má zdravotní problémy," řekl jsem rychle. Věděl jsem, že to pochopí. Jedině těmito případy ohledně rodiny se dali omluvit náhlé odchodu z porady.

Na parkovišti jsem nasedl do svého auta a vyrazil za mou Mari.

Snad bude v pořádku a nebude to nic vážného...

Jak já se mýlil...

Když jsem dojel domů, všiml jsem si Ninova auta. Diky Bohu, už byl tam!
Vešel jsem dovnitř, on už na mě v obýváku čekal.

"Co je s ní?" vyhrkl jsem ze sebe a čekal, no on pořád nic neříkal. Na tváři měl vážný výraz a díval se na mě smutnýma očima.

"Adriene, je to zlé..."

"Tak mluv!"

"Mám podezření, že Marinette má smrtelnou nemoc."

V tu chvíli se celý můj svět rozpadl na mnoho malých kousků...

. . .

Jsem tady po měsíci a půl s novou kapitolou a velkou zápletkou...

Tak co si myslíte? Jak to s Mari bude dál?

Děkuji za vaši podporu, čtení, hlasy a komentáře. Moc vás miluju!

- TARA ❤️