Pokus 316 /CZ/

2.

Adrien's POV

Vzbudilo mě, jak se drobné tělíčko vrtí v mém náručí a nespokojeně mňouká. Otevřel jsem tedy jedno oko a pohlédl na ono stvoření. Spala, ale vypadalo to, že se každou chvíli probudí. Což byla pravda, Marinette se po pár vteřinách vzbudila a koukla na mě těma svýma modrýma očima. Usmála se, položila si hlavu zpět má mou hruď a opět se ke mně přitulila, což mi vykouzlilo úsměv na rtech a pohladil jsem ji po jejích černých vlasech.

,,Dobré ráno," pronesl jsem do ticha rozespale s nakřáplým hlasem, načež se dívka zavrtěla, ale její stisk kolem mě nezeslábl.

,,Dobré," špitla potichu a já se divil, že jsem ji vůbec slyšel. Přesto jsem se usmál - nešlo odolat - dál jsem jen ležel a hladil ji po vlasech. Když jsem se dostal rukou k jejím kočičím uším, zapředla. Byla skoro jako opravdové kotě. Pořád by se jen mazlila, je roztomilá... Těším se, až se objeví i její hravá stránka, kterou jsou kočky proslulé.

,,Tak jo," vydechl jsem a přešel do sedu, čímž jsem od sebe dívku odtrhl, ale ne nadlouho. Než jsem se stihl postavit, Marinette si mi sedla do klína a objala mě rukama kolem krku.

,,Děje se něco?" nechápal jsem. Doteď se usmívala, ale teď to spíš vypadalo, jakoby se měla každou chvíli rozbrečet.

,,Meow," mňoukla smutně. Ano, smutně... Bylo to znát, byla opravdu smutná a já, chudák, nevěděl proč.

,,N-nnech-chci," řekla pořád smutně. Objal jsem ji tedy zpátky a rukou jí dělal kroužky na zádech, což ji uklidnilo.

,,Co nechceš, kočičko?" zeptal jsem se a odtáhl se trochu od ní, abych se mohl podívat do jejích krásných očí.

,,Pryč," řekla.

Nechci pryč...

,,Ale zlatíčko, nikdo tě přece nevyhání. Taky že tu zůstaneš se mnou. Tedy pokud bys chtěla," pronesl jsem trochu nervózně, no nervozita se vytratila, jakmile se Mari usmála a začala rychle přikyvovat hlavou. Úsměv jsem jí opětoval.

Připadám si jako blázen, pořád se jen usmívám... ale copak to jde jinak, když jsem s ní?

Nenamáhal jsem se dát Marinette pryč z mého klína a společně s ní na mých rukou jsem vstal z postele. Sešel jsem schody dolů, až do kuchyně, kde jsem ji usadil na židli a šel ke skříňce nad kuchyňskou linkou, kde se nacházeli cereálie, které jsem vybral a zalil mlékem do dvou misek.

,,Dobrou chuť," usmál jsem se a sledoval, jak spokojeně jí svou snídani. Také jsem se pustil do své porce.

,,Pověz mi něco o sobě," usměju se a pohodlně se usadím na pohovce v obýváku, kam jsme se po snídani přesunuli.

,,N-napří-klad?"

,,Například, co tě baví, co máš ráda, prostě všechno, jsem zvědavý." Hlavu jsem si podepřel rukou a nohy natáhl po celé délce pohovky. Marinette seděla naproti mě na koberci, což sama chtěla, takže jsem nikde neviděl problém v tom válet se po celém gauči.

,,R-ráda kr-reslení," zakoktala a stydlivě sklopila ouška společně s hlavou.

,,Určitě kreslíš nádherně," usmál jsem se a vůbec nepochyboval o svých slovech. Dívka přede mnou se začala červenat. ,,Nechtěla bys mi něco nakreslit?"

Marinette vzhlédla ke mně a široce se usmála.

. . .

,,Přinesl jsem její složku," pronesl s úsměvem Nino, jen jsem otevřel dveře.

,,Taky tě rád vidím," zasmál jsem se, načež protočil očima a vešel dovnitř, zouvajíc si boty a věšíc kabát na věšák. ,,A díky."

,,Pro kámoše cokoliv, jo a," sáhl do kapsy, z níž vytáhl nějakou krabičku, ,,taky jsem přinesl léky."

,,Nač, proboha, léky?" nechápal jsem.

,,Marinette!" křikl, ignorujíc mou otázku, přecházejíc do obýváku, kde si právě kočičí dívka kreslila. Když jej spatřila usmála se, ale dál pokračovala v kreslení.

,,Copak to děláš?" zeptal se a přešel blíž k ní.

,,Mari kreslí," usmála se a rukou ukázala na pokreslené papíry na stole. Na všech byly, buď to kočky, jiná zvířata, kytičky, nebo ptáčci letící bůhví kam. Na jednom, který právě kreslila, jsem byl já. Nino si na chvíli odběhl do kuchyně a vrátil se i s jednou injekcí a sklenicí vody.

,,Mari," oslovil ji klidně, ale já v jeho hlase rozeznal váhavý podtón. Marinette se na něj podívala a když spatřila sklenici a jehlu, začala kroutit hlavou. ,,Je čas na léky."

,,Nechci," řekla skoro plačtivě. Nino přešel až k ní a sedl si před ní na koberec pokládaje věci v jeho rukou na stůl. Povzdechl si.

,,Já vím, že ti ty léky nechutnají a ta injekce pálí, ale dobře víš, že bez nich umřeš. Už jsem ti to říkal a to přece nechceme. Adrienovi by bylo smutno."

Marinette se podívala na mě a v jejím pohledu se něco objevilo a následně rychle zmizelo. Nevím, co to bylo, možná strach o mě nebo o ní. Jediné, co jsem v tu chvíli věděl bylo, že ničemu, co se tu právě děje, absolutně nerozumím.

Marinette si lehla na pohovku a Nino jí píchl injekci s čirou tekutinou do žíly na ruce, načež dívka sykla bolestí. Přešel jsem k ní a pohladil ji po oné ruce s povzbuzujícím úsměvem. Nino jí ještě dál zapít nějakou tabletku a Marinette usnula.

,,Ptej se," pobídl mě Nino. Věděl, že se budu ptát.

,,Co se to děje?" vydechl jsem a čekal na odpověď z jeho strany.

,,Marinette trpí vážným onemocněnín srdce a bez těch léků nemá šanci přežít. Injekci dostává jen jednou za týden, ale léky musí brát každý den. Jednou se stalo, že je nebrala dva dny, málem umřela, dostala silný záchvat. Řeknu ti, ten pohled se mi vryl do paměti, ještě teď ho někdy vidím. Od té doby si dávám pozor."

V tu chvíli jsem dostal strach, že nejsem schopný postarat se o nemocnou dívku, ale ještě větší strach jsem dostal z faktu, že by mi mohla umřít, když ty léky brát nebude. Sám se postarám o to, aby je brala. Už jí nikdo a nic nezkřiví ani vlásek na hlavě. Budu si ji chránit, jako ten nejvzácnější diamant a nenechám ji jen tak odejít. Už teď pro mě znamená hodně a s jejím odchodem bych se asi jen tak lehce nesmířil.