Pokus 316 /CZ/

40.

Adrien's POV

"Marinette!" volal jsem do útrob domu. Nikdo se však neozýval.

Volal jsem na ni několikrát a pořád stejná odezva: NIC.

Ano, také se to dá říci, že se mi žádné odezvy nedostalo, ale jsou to moje myšlenky nebo vaše? Teď mluvím na Mari já, tak pssst...

"Marinette, zlato, pohni tou svou prdelkou a pojď dolů. Nino na nás už dozajista čeká." Mé mysli se hned ulevilo, když se konečně ozval zvuk kroků po schodech.

Ten jeden den od zjištění tohoto našeho malého zázraku uběhl až moc rychle. A to jsme ani nic nedělali. Podstatě jsme jenom leželi, mazlili se, líbali se a hladili bříško. Moc jsem si to užil.

Miminko nám do života přinese spoustu nového, spousty dalších zkušeností. Nemůžeme se ho už dočkat, i když nějakou dobu potrvá, než se přidá k nám dvěma na svět.

Včera jsme společně začali diskutovat o to, co všechno si pro něj musíme nachystat. Na některých věcech jsme se ovšem jako většina párů neshodli. Třeba na barvě pokojíku, který já chtěl zelený a ona žlutý. Ale jsem si jistý, že to všechno nakonec hezky doladíme. Máme přeci ještě spoustu času.

"Tak tady jsi," zasmál jsem se, jakmile už stála pod schody. Vzal jsem si ji do náručí a i s ní se ve vzduchu zatočil.

"Ty se nějak těšíš," zahihňala se a dala mi malou pusu na tvář.

"A ty snad ne?" ušklíbl jsem se na ni. Hned zrudla. Věděla, že mě neošálí. Těšila se stejně jako já.

"Tak pojď, ať nejdeme pozdě."

Nino bydlel asi tak pět bloků od nás, no má práce byla blíž a dál se Mari už nepodívala. Není tedy divu, že celou cestu autem sledovala dění za okínkem.

Po asi 15-minutové jízdě jsem konečně zaparkoval před jeho domem. Byl celý bílý uprostřed velkého pozemku. Měl dvě patra, balkón, zahradu s bazénem... Co víc by si člověk přál.

Ne že bych mu záviděl, když mám něco podobného sám...

Oba jsme vylezli z auta a pomalým krokem jsme se vybrali k jeho dveřím, kde jsme zazvonili na zvonek. Nino nám ani pořádně neotevřel dveře, už si nás vtáhl dovnitř a zároveň i do velkého objetí.

"Vítejte u mě doma. Chcete se rovnou kouknout na miminko, nebo chcete i něco k pití? Jídlo?"

Páni, jaký to z něho džentlmen...

"Raději rovnou miminko," řekla stydlivě Marinette. Nino pouze s úsměvem přikývl. Také zamumlal něco ve smyslu 'myslel jsem si to'.

Oba nás vedl do dveří hned nalevo. Měl tam všechno svoje vybavení, které mu povolili si z Institutu půjčit a používat doma. Mělo to výhody jak pro Ninův plat, tak pro nemocné hybridy, které si již někdo osvojil a nechtěli jít do té otřesné budovy.

"Tak jo Mari, posaď se tady," řekl a poklepal na lehátko u velkého monitoru.

Nino těch přístrojů tady měl opravdu hodně. Místnost byla laděná do světle šedé barvy, někde byli i modré pruhy, zřejmě aby to tady nevypadalo až tak depresivně. U dveří byl stůl a židle pro něj a pacienty, až pak tady byli ty stroje a všechno, co k práci potřeboval.

Marinette se položila na lehátko, kde jí Nino povytáhl tričko. Hned sebou začala škubat. Přiběhl jsem k ní a chytil ji za ruku.

"To nic broučku, Nino chce jenom vyšetřit naše miminko," šeptl jsem s úsměvem a políbil ji na spánek. Jakmile to slyšela, uklidnila se a stiskla mi ruku pro ujištění, že jsem opravdu s ní a nepustím ji.

"Teď to bude malinko studit," prohlásil Nino a nanesl ten mazlavý gel na její bříško. Pak konečně začal s prohlídkou.

"Myslel jsem si, že ultrazvuk ještě nebudeme moci použít, protože je Mari jenom na začátku těhotenství, ale když jsem se do těch výsledků podíval znovu, ukázalo se, že Marinette už je v 6. týdnu," mluvil k nám Nino, zatímco na obrazovce monitoru se něco dělo.

"Aaaa, tady ho máme, ten náš zázrak," zajásal. My dva jsme mohli dělat co jsme mohli, ale nevěděli jsme mezi těmi všemi machulemi rozeznat naše děťátko.

Naštěstí to Nino pochopil a tak prstem ukázal na jeden jediný a nejtmavší bod ze všech.

"Seznamte se, tohle je vaše miminko," řekl s úsměvem. Ale proti těm našim úsměvům ten jeho nestál za nic.

"Chcete fotku?" optal se pořád vesele.

"Samozřejmě," přikývl jsem. Nino něco naťukal do počítače a na chvíli se zastavil, aby se na nás ještě mohl otočit.

"Kolik?"

"Tři."

"Tři?" nechápala Marinette. "Na co nám budou tři? Zlato, určitě nám stačí jenom jedna."

Sklonil jsem se k ní a pevně ji objal. Byl jsem tak šťastný. Dnes jsme viděli náš malý zázrak!

"Ne, potřebujeme tři. Jednu na ledničku k nám domů, druhou mým rodičům a třetí si dám do kanceláře v práci," vysvětlil jsem a dlouze ji políbil.

. . .

Ahojky lidi. Jak vidíte, část není o měsíc, ale v jednom týdnu. Snad jsem vás tím potěšila. Schválně, kdo mě tady tak rychle nečekal a kdo ano?

Tak co, jak si užíváte prázdniny? A jakej byl Ježíšek?

Snad se vám část líbila, těším se na vás u další části. Všem děkuji za komentáře, moc mě potěšili.

- TARA ❤️