Neprofesionální

--25--

Uběhlo od toho skoro už tři týdny. Mezi Mareem a mnou to bylo stále napnuté. Právě jsem dorazil do své kanceláře. Byl jsem tu jako první, takže jsem si šel udělat kafe a na chvíli si oddychnout. Musel jsem se pousmát při vzpomínce na to, když za mnou přišel s tím, že jsem se asi spletl v jeho výplatě. Docela dost mi jeho přítomnost chyběla. Netušil jsem, jak dlouho tu jeho ignoraci ještě snesu.

Uběhl necelý měsíc, se šéfem jsem se skoro nebavil, jen jsem s ním občas prohodil pár vět kvůli práci, nebo kvůli moji výplatě, jelikož byla podle mě až moc velká, ale prý se o žádný omyl nejednalo. Část z výplaty jsem poslal rodině, aby to měli snazší, navíc je teď mamka doma a nepracuje, protože má zlomenou ruku. Takže ji to vážně pomůže. S Reizem jsme se dost sblížili a už jsme si i oficiálně řekli, že spolu chodíme. Do práce jsme dorazily mezi prvními a já si šel udělat kafe.

Alkoholu jsem se zatím ještě nedotknul....ale měl jsem na něj nesmírnou chuť. Jen tak jsem se vyhýbal barům a velice těžce jsem vyhazoval své zásoby alkoholu doma. Neměl jsem v plánu se stát zcela abstinentem, ale kdybych teď cítil jen jeho vůni... opil bych se jako nikdo nikdy předtím. Radši jsem se proto šel věnovat své práci a snažil se na to nemyslet.

Vzal jsem si svoje kafe a šel k sobě do kanceláře. Jako vždy jsem se vrhl na práci a chtěl ji mít rychle za sebou.

Dělal jsem svou práci pořádně, ale i tak jsem myslel na Marea. Už to napětí mezi náma nesnesu. Rozhodl jsem se se mu po práci, někde v soukromí omluvit, ať už to bude za 'cokoliv'.

Někdy mi přijde, že je to pořád to samé dokola.. Ale udělat se to musí, tak o co jde.

V práci bylo docela rušno. Chodily ke mě šéfové různých oddělení poměrně často. Takže jsem neměl moc čas na to myslet, ale to bylo spíš jen dobře.

Čas od času mě myšlenky zavedli k tomu dni, kdy si to u mě šéf absolutně pokazil. Neměl bych na to myslet.. 

Nakonec se to přece jen zmírnilo. Při polední pauzy jsem si došel koupit něco v automatu, jelikož jsem si oběd zapomněl doma. Nebylo to nic moc. Spíš nějaký dvě fitness sušenky a pak bagetu.

O polední pauzu jsem vzal svůj a Reizův oběd. Potom jsem šel k Reizovi do kanceláře a spolu s ním začal jíst oběd.

I přesto mi k němu putovaly myšlenky. Začalo mě to úplně zevnitř vyžírat. Proč to tak cítím ? Jakoby mi na něm i svým způsobem záleželo... ale to je nesmysl. Ani jsem se nenadál a už ke mně začali chodit šéfové z různých oddělení s tím, že už jdou domů.

Po nějaké době mi skončila směna, odnesl jsem všechny papíry k Reizovi a rovnou čekal , než mu skončí směna.

Nakonec jsem skončili už všichni. A já se tedy vydal s posledními zaměstnanci taky pryč. Mareo taky zrovna odcházel, takže jsem si ho ještě stihnul odchytnout.

Po chvíli Reizo skončil a tak jsem i s ním šel k jeho autu. Už jsme byli v garáži když za mnou přišel šéf. ,,Směna už mi skončila, jestli jste se mnou chtěl probrat pracovní věci, měl jste za mnou přijít během směny." Řeknu mu jednoduše a chci odejít.

Chytnu ho za paži. ,,Není to kvůli práci... potřebuju s tebou mluvit..." řeknu a kouknu krátce na Reizu, abych naznačil, že je to soukromá věc.

,,Ale jeho směna už skončila, navíc máme na dnešek plány." řekne lehce naštvaně Reizo.

,,Zabere to jen chvíli..." dodám a zahledím se Mareovi hluboce do očí.