Neprofesionální

--7--

Takhle nějak podobně to probíhalo i do doby, než nenadešel čas na tu služební cestu. Miku jsem předal Mei. Vzal si svůj kufr a brašnu a vyrazil na letiště. Letenky jsem měl už u sebe, takže stačilo akorát počkat na Marea.

Dobalil jsem si i zbytek věcí, za pár hodin to odlétá. Akiko se nabídla, že mě odveze, je tu ještě pár dní. Nasedl jsem k ní do auta a jely jsme na letiště. Cestou jsme si dost povídaly a já zjistil, že je dost možná těhotná, což je úžasné. Dorazily jsme na letiště a ona mě i přes mé protesty doprovodila až dovnitř.

Vyhlížel jsem netrpělivě Marea, lehce se tu dá ztratit. Zahlédl jsem ho i ....s jeho přítelkyní. Nějak mi to nevadilo, ale jestli si myslí, že pojede s námi, tak je na omylu.

Kousek od nás jsem viděl šéfa, nechtěl jsem ho naštvat pozdním příchodem, takže jsem se rozloučil s Akiko, jako obvykle nechybělo ani objetí. Potom Akiko odešla a já šel za svým šéfem.

,,Už jsem se lekl, že jí chceš narvat do kufru a odleťet i s ní." řekl jsem i trochu pobaveně a pobídl ho, aby jsme si pospíšily.

Jen jsem se nad tím uchechtl. Bylo by to celkem vtipný, ale nejspíš nesplnitelný. Potom jsem ho následoval a udělal vše, co mi řekl, nikdy jsem letadlem naletěl..

Když jsme se usadily na svá místa v letadle. V první třídě mimochodem. Všiml jsem si, jak znervózněl. ,,Jsi v pořádku?"

,,Co? Jo jasně, já jen... nikdy jsem ještě neletěl."

Já lítám už od mala, takže jsem nevěděl nic moc, co dělat nebo říct. Napadla mě asi jen ta největší kravina. Nabídl jsem mu bez řečí svou ruku, aby jí kdyžtak za letu mohl pevně stisknout.

Chvilku jsem jeho ruku jen nechápavě sledoval, ale když letadlo začalo startovat, okamžitě jsem mu ruku chytl a zavřel oči.

Jen jsem se nad tím zasmál. Vzpomínám si, že jsem byl na poprvé taky takhle nervózní. Seděl jsem vedle táty a jeho ruku se mu snažil možná až urvat, ale moc síly jsem v té době neměl.

Po chvíli jsem zaznamenal, že už letadlo bylo celkem stabilní, opatrně jsem otevřel jedno oko a když jsem se ujistil, že pořád žijeme otevřel jsem i druhé oko a opatrně pustil jeho ruku.

Během letu jsem si stihl i něco objednat k jídlu, docela luxus. Mareovi jsem to samozřejmě objednal taky, ikdyž on svět okolo něho asi moc nevnímal a až po chvíli, kdy bylo letadlo docela stabilní, pustil mou ruku.

Když jsem pustil jeho ruku, všiml jsem si jeho pohledu. ,,Omlouvám se." zamumlám potichu.

,,To já se nabídl. Tak se neomlouvej." řeknu a to už se k nám řítila bloňďatá letuška s naší objednávkou.

Z ničeho nic se letadlo mírně otřásl a já ho vyděšeně chytl za ruku.

,,Klidně se drž, ale rád bych se taky najedl." řekl jsem pobaveně a i jemu postrčil jídlo a sklenici šampaňského.

Pustil jsem jeho ruku a převzal si to od něj. ,,Děkuju." Řeknu s úsměvem.

,,Není zač." odpověděl jsem a začal si vychutnávat jídlo. Bylo fakt dobré, až tak dobré, že se mi podařilo ušpinit si sako.

Chvíli jsem na to jídlo jen koukal a až potom ho opatrně ochutnal. Wow! To je dobrota! Myslel jsem, že to bude celkem hnus, ale opak byl pravdou.

,,Ksakru." zasyčel jsem. Sundal jsem si sako a doufal, že si toho ostatní nevšimli. Skoro třicetiletej chlap, který neumí jíst, to by bylo super téma na konverzaci.

Podívám se na něj, upřímně nechápu, proč pořád nosí obleky, já teď měl na sobě košily a ryfle, oblek jsem si šetřil až na pracovní schůzky.

Asi se mi to, že jsem chtěl vypadat, jako někdo důležitý moc nevyplatilo. Koukl jsem vražedný pohledem po Mareovi, aby si nechal veškeré poznámky pro sebe, ale pak jsem se tomu stejně zasmál i já sám.

Nabídl jsem mu ubrousek a dál to radši neřešil. Dojedl jsem svoje jídlo a moc nevěděl, co by se dalo po zbytek letu dělat.

Ubrousek jsem si od něj vzal a utřel si omáčku z rtů. Čekal nás ještě dlouhý let a tak jsem si jednoduše udělal pohodlý a zavřel oči.

Z ničeho nic se letadlo začalo celkem dost třást. ,,Co to bylo?!" Vyjeknu potichu a pevně ho chytnu za ruku.

,,To nic..." odpovím docela už polospánku a ruku se mu odvážím stisknout, abych mu dodal pocit bezpečí.

Po chvíli se trochu uklidním a snažím se na to nemyslet. Pořád jsem mu ale ruku nepoustěl.

Pomalu jsem se oddával spánku a jemu řekl, aby to zkusil taky. Ale pochybuju o tom, že by byl schopen teď usnout.

Zkoušel jsem usnout, ale moc mi to nešlo. Nešlo moc o to, že by to bylo tím letadlem, to teď letělo překvapivě klidně, šlo spíš o to, že pokaždé když jdu spát, tak objímám polštář.. a jediné co je tady, je můj šéf a toho prostě nemůžu obejmout..

Tak nějak jsem se poddal spánku. Všechno okolo mě, jakoby začalo mizet a já naprosto nevnímal okolní svět. Usnul jsem.

Po asi hodině letu jsem nakonec objal jeho paži a položil si hlavu na jeho rameno, už spal, takže mu to bylo jedno. Je zvláštní, že když spí působí celkem mírumilovně. Netrvalo dlouho a usl jsem.