Neprofesionální

--12--

Ráno mě probudil hluk, který mi doslova chtěl rozbít hlavu. Neochotně jsem se dostal z objetí svého.. počkat. Cože? Z jakého objetí sakra?! Opatrně jsem zvedl pohled a naskytl se mi tak pohled na šéfa. Sakra co se včera stalo?! Moc si toho nepamatuju, jen něco málo.. Nakonec jsem tedy vypl budík a šel si dát rychlou sprchu.

Probouzelo se mi dost nepříjemně. Měl jsem kocovinu a bolavá záda. Ale nakonec jsem se přinutil vstát, to, že jsem spal na zemi mě vůbec nepřekvapilo. Poslední dobou v práci jsem to dělal často. Urychleně jsem si začal balit. Budu rád, když stihneme letadlo.

Po sprše jsem se osušil, oblékl a šel vzbudit šéfa, který už byl ale vzhůru. ,,Chcete něco proti bolesti hlavy?" Zeptám se potichu.

Jen přikývnu a zapnu pořádně kufr. Pár věcí mi tam i přibilo a tak byl dost plný. Měli by jsme za chvíli už radši vyrazit.

Podal jsem mu prášek a sklenici vody. ,,Nemáme čas na to, abych nachystal snídani, budou vám stačit tousty, nebo mám něco koupit cestou?"

,,Dáme si radši něco v letadle. " Jídla tam nejsou zas tak špatná, když letíte první třídou. Řidič by už podle toho, jak jsme byli domluvení na nás měl čekat.

,,Dobře, můžu mít jednu otázku?"

,,Ano." odpovím a společně se vydáme do haly, vydat klíče. Vše jsem měl už zaplacené, takže jsme mohly bez problému odejít. Venku na nás už čekal řidič a byl nadšený z toho, že už nás neuvidí.

,,Co všechno si pamatujete?" Zeptám se opatrně, já si pamatuju jen jisté záblesky, nevím jak jdou po sobě ale to není důležité.

,,Nic." odpovím popravdě a nastoupím do auta. Řidič na to šlápnul, aby se nás mohl, co nejdříve zbavit.

,,Em dobře, takže... zapomeneme na to? To jsem řekl špatně... já.. " sakra jak s ním mám teď mluvit? Však já u něj usl! Tiskl jsem se k němu a on mě objímal! To bylo tak neprofesionální! Nesmí to zjistit..

,,A na co?" zeptal jsem se ho nechápavě a nadzvednul jedno obočí.

,,Víte... mluvil jsem před vámi o svém osobním životě, i když jste mi jasně řekl, že vás zajímá pouze můj pracovní život. Mrzí mě to a budu rád, když na to zapomeneme "

,,Oh...ty myslíš tohle ? Nelámej si s tím hlavu." řekl a vystoupil i s kufrem z auta a pak jsme rychle pospíchali na letiště. Letenky už jsem měl koupené a po rychlé prohlídce, nás pustili do letadla.

Když jsme nastoupili do letadla byl jsem trochu nervózní. ,,Pane?" Zeptám se opatrně. Nechci ho otravovat, ale pořád se bojím létání.

,,Ano." zeptám se ho a jdu s ním i k letadlu. Nastupovali jsme mezi posledními.

,,Mohl bych se vás během vzlétnutí zase držet?" zeptám se nejistě a radši se mu nedívám do oči.

,,Jistě." odpovím a podám mu ruku na rameno, aby věděl, že se nic neděje.

Po chvíli letadlo odstartovalo a já mu vyděšeně tiskl ruku.

Měl jsem stále kocovinu a neměl ani moc chuť k jídlu. Ale i tak jsem si nechal od letušky přinést něco malého na zub, alespoň pro Marea.

,,Pane jestli chcete, tak klidně můžete ještě spát, vzbudím vás až budeme přistávat." Řeknu, když si všimnu jeho výrazu.

Jen přikývnu a podám mu to, co přinesla letuška, která měla mimochodem pobavený úsměv na tváři, když viděla, jak se mě Mareo drží.

,,Vy nebudete jíst?" Zeptám se, ale jídlo si od něj převezmu.

,,Nemám chuť." Měl jsem pocit, že když něco sním, tak se ihned pozvracím. Uvelebil jsem se a snažil se usnout alespoň na chvíli. Let by měl trvat takových 12-13 hodin.