Neprofesionální

--2--

Další den ráno jsem se probudil sám od sebe a zkontroloval telefon, pořád nic.. Vylezl jsem z postele a opakoval svůj každodenní rituál, neboli hygiena, oblečení a příprava malé snídaně.

Ráno mě opět probudila Mika. Asi už ani nebudu potřebovat budík. Dneska jsem to vše slítnul urychleně a během chvilky už nastupoval do auta a jel do práce. Ještě se toho musí hodně zařídit a já už bych si měl pospíšit s telefonáty, takže není času nazbyt.

Po snídani jsem zůstal v obýváku, kde jsem se díval na televizi a čekal na to, jestli se ozvou.

Konečně přišel čas i na telefonáty. Co se týče zájemců, rozhodl jsem se, že dám tomu hnědovlasýmu klukovi šanci. Podle kolegy vypadal slibně, ale pro jistotu jsem ještě obvolal jednoho s tím, že kdyby on nebyl prospěšný dám to místo jemu. Mei mu tedy začala volat, aby mu oznámila, že ho berem.

Napjatě jsem sledoval jednu epizodu kriminálky a čekal na okamžik, kdy konečně odhalý vraha. V ten moment mě ale vyrušil zvuk vyzvánějícího mobilu a já leknutím skoro spadl z gauče. Ztlumil jsem zvuk na televizi a hovor přijal. Bylo to neznáme číslo.. ,,Tady Mareo Takahiro, přejete si?"

Já už akorát slyšel, jak mu Mei s radostí oznamujeme, že ho bereme. Myslím, že se jí zalíbil, ale máme tu stručně zakázané vztahy mezi zaměstnanci a nadřízenými.

Byla to ta slečna, která mě včera vedla na pohovor a oznámila mi, že mě berou. Měl jsem co dělat, abych radostí nezačal skákat po místnosti. Konečně mám práci! ,,A kdy mám nastoupit?"

Mei se na mě nejistě podívala a já ji tichým hlasem řekl, že v pondělí. Je pátek, tak by mu ty dva, skoro tři dny, mohly na přípravu stačit.

Oznámila mi, že v pondělí v devět hodin, tam mám být. Potom mi už jen řekla nějaké další detaily a s rozloučením hovor ukončila. Takže tam mám být v devět přesně, mít formální oblečení a být připravený na to, že mě šéf nebude šetřit, jen protože to bude první den.

Nad tím, že ho nebudu šetřit, jsem se musel pousmát. Zná mě tak dobře. Já jsem akorát zašel za svými zaměstnanci a zároveň jeho budoucími kolegy a oznámil jim to. Taky jsem to probral s jeho nadřízeným, který namítal to, že ho tu provedu já a on ho zaučí. Každé oddělení tu má nějakého nadřízeného, pro mě tedy zaměstnance. Ale ten kluk bude muset poslouchat nás oba.

Docela by mě zajímalo, jaké to tam bude, ten šéf už od pohledu působil dost přísně.. Takže budu dělat všechno proto, abych si to u něj nepokazil. Nemůžu riskovat, že bych přišel o práci.

Pak jsem šel ještě zpátky do kanceláře, kde jsem měl nějaké papírování. Ale celou dobu jsem měl v hlavě jeho. Netušil jsem, zda jsem zvolil správně. Jestli to zvládne nebo jestli to nebude jen další rozmazlený fracek, který se potom co se na něj zařve rozbrečí,... jako tamten minule.

Následujících několik hodin jsem strávil vyhledáváním informací o té firmě, vyplatí se mít hned od začátku nějaký přehled. Zítra bych možná mohl zajít do posilovny..

Po práci jsem jel domů. Skončil jsem dřív a tak jsem si mohl zajít i zaběhat. Doma jsem si hrál chvíli s Mikou, která mi pak usla na hrudi. Oblékl jsem se do sportovního a šel si zaběhat. Ulice byli prázdné, foukal příjemný vítr a mě se pomalu všechny myšlenky dostávaly úlevně z hlavy.

Po chvíli vyhledávání informací mi zavolala Akiko, jedna z mých starších sester s tím, že je ve městě tak jestli by jsme se nemohli sejít, samozřejmě jsem souhlasil a převlékl se do věcí na ven, potom jsem šel do parku, ve kterém jsme se měli za pár minut sejít.