Neprofesionální

--62--

Byl jsem s Mareem v kuchyni, který mi šeptal do ouška nějaká slůvka, ale nerozumněl jsem mu. Hrozně jsem se přitom ale usmíval. Líbali jsme se spolu a já mu neustále přejížděl po zadku a mačkal. Vypadalo to tak reálně....ale nebylo. Probudil jsem se a uvědomil si, že jsem s Mareem v posteli a ošahávám mu jeho zadek. Rychle jsem z něho tu ruku sundal a potichu vylezl z postele. Vzal jsem si nějaké věci na převléknutí a zamířil do koupelny. Vyčistil jsem si zuby a oblékl se. Do týdne se budu muset vystěhovat. Posmutněl jsem a dal nakrmit Mike. Pak jsem si šel na chodbu zakouřit.
V noci se mi nic nezdálo, ale bylo mi celkem příjemně, měl jsem svůj zdroj tepla, ke kterému jsem se celou noc tiskl. Ale ten zdroj tepla po nějaké době zmizel a já byl donucen se probudit. Zjistil jsem, že se nacházím v šéfově posteli. Většinu si ze včerejška pamatuju, ale v jistých částech mám malé výpadky..
Potřeboval jsem si s někým promluvit. Jenže jsem o tom nechtěl mluvit s Mei a s Mareem už vůbec ne. Dokouřil jsem a vrátil se do bytu. Taky se dneska jedu podívat na ty baráky. Zamířil jsem do kuchyně a udělal si kafe.
Odešel jsem do koupelny, kde jsem spáchal hygienu a následně odešel do svého pokoje, kde jsem se převlékl. Potom jsem si to namířil do kuchyně, kde už byl šéf. ,,Dobré ráno."
Vytáhl jsem z kapsy svůj mobil a napsal tomu realitnímu agentovi, který mi chce prodat tu vilu. Spíš se mi ale líbil ten velký barák. Do kafe jsem si přisypal tři lžíce cukru a pak to zamíchal. Stále občas... no docela často pociťuju chuť na alkohol. Ale radši budu tlustej než ožralej. Upil jsem ze své kávy. ,,Dobré ráno." Stále jsem se koukal do svého mobilu
,,Co chcete k snídani?"
,,Dám si jen kávu." Promnul jsem si oči. Ještě, že se nevzbudil dříve než já..
,,Děje se něco?"
,,Ne... jen jsem se špatně vyspal." Prohodil jsem. Spal jsem docela málo, ale spalo se mi dobře.
,,Zase špatný sen?"
,,No... spíš jsem jen spal málo." Upil jsem ze své přeslazené kávy.
,,Aha... a vážně nechcete alespoň něco malého k snídani?"

,,Ne ta káva mi postačí." Usmál jsem se a stále hleděl do svého mobilu. Nechci tu vilu. Ano je to luxus a to já... spíš chci ale ten velkej barák. Mohl bych jednou založit rodinu. Napsal jsem tomu chlapovi, co ho prodává.
Moc jsem ho tedy neřešil a sám si začal chystat vajíčka se slaninou.
Dneska se na ten dům tedy můžu jet podívat. Je to v jiné čtvrti. Méně obydlené než téhle, ale stále na stejné straně města.
,,Pořád to řeší?" Zeptám se, když si všimnu, jak kouká na mobil.
,,Co... ne. Píšu si s Mei." Zamumlal jsem. Dopil jsem svou kávu a odnesl hrnek do dřezu.
,,No dobře, tak ji pozdravujte." Řeknu a jdu si i se svou snídaní sednout ke stolu.
Přikývl jsem a šel si zase zapálit na chodbu. Dokouřil jsem. Lehce jsem se i přitom zakuckal, ale neřešil jsem to a vrátil se do bytu. Šel jsem si pro své klíčky. Krabičku od cigaret, jsem si schoval do kapsy.
Začal jsem jíst svou snídani a přemýšlel, jak to dnes bude probíhat v práci.. Po snídani jsem odnesl talíř a šel se kouknout, jak jsou na tom kočky. ,,Můžeme jet?"
,,Ano." Přikývl jsem. Vyrazily jsme z bytu a zamířily k autu.
Došli jsme až k autu a vyjeli. ,,Včera jsem si půjčil vaše auto, omlouvám se."
,,Už jsi mi o tom říkal." Dojel jsem do garáže.
,,Vážně?"
,,Jo." Vystoupil jsem z auta a zamířil k budově.
,,Kdy?" Zeptám se a jdu za ním.
,,Včera večer. Byl jsi opilý." Pokrčil jsem rameny a zamířil do své kanceláře.
Zarazím se. Vím, že jsem byl opilý, ale nevěděl jsem, že jsem mu to řekl. ,,Zlobíte se?"
,,Ne." řekl jsem a zavřel mu dveře své kanceláře před nosem. Povzdechnul jsem si. Nedokážu s ním normálně mluvit, jelikož netuším, jak mu řeknu o tom, že se stěhuju už tenhle týden. Věnoval jsem se své práci a snažil se přijít na to, jak mu to jen řeknu.
Tohle bylo nezdvořilý. Ale neřešil jsem to a odešel do své kanceláře. Už se těším zpátky domů, jen by mě zajímalo, jak že jsem to včera pojmenoval toho kocourka, radši jsem si sedl za svůj stůl a začal dodělávat nedokončenou práci ze včerejška. Po chvíli jsem mu šel odnést již dokončenou práci.
Ta práce netrvala dlouho a tak si sbalil své věci. ,,Vstupte."
Vešel jsem dovnitř. ,,Mám pro vás práci z oddělení.
,,Dobře. Polož mi ji na stůl."
Položil jsem papíry na stůl. ,,Měl by jste zajít do nemocnice."
,,Co?" Koukl jsem se na něho.
,,Že by jste měl do nemocnice, ráno jste zase nejedl.."
,,Měl jsem kafe s velkou dávkou cukru a cigaretu. Věř mi, že to tě zcela zasytí." Usmál jsem se na něho. ,,Probereme to pak, dobře ? Musím si jet něco zařídit."

,,Ale včera večer jste taky nejedl a navíc to co jste snídal, nezní moc zdravě.."
,,Musím už jít. Nechci se o tom bavit. Je to prostě... nějaká má fáze přechodu ke střednímu věku, nebo tak něco." Vzal jsem si svou brašnu a zamířil ke dveřím.
,,Měl by jste si tam zajít." Řeknu a taky jdu ke dveřím.
,,Držím dietu." Zamumlal jsem nakonec a zamkl svou kancelář, když vyšel i se mnou na chodbu.
,,Jakou?" zeptal jsem se ho podezřívavě a přeměřil si ho pohledem.
,,No... ehm. Jím jen obědy." Nervózně jsem se zasmál a pak se rozešel za Mei, abych ji oznámil, že tu nebudu. Chtěl jsem se od něho a jeho otázek taky rychle dostat. Rychle jsem zalezl k Mei do kanceláře a oznámil ji, že tu do večera nebudu.
,,To není dobrá dieta. Měl byste-" Ani jsem to nestihl doříct a on místo odpovědi odešel a defacto mi zavřel před nosem. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se vrátit do své kanceláře a začít pracovat.
Ani ona si neodpustila poznámku o tom, že vypadám hrozně. Protočil jsem očima a pak vyrazil do garáže ke svému autu. Naštěstí jsem se s Mareem už nesetkal.
Vážně nechápu, proč šéf drží tak nesmyslnou dietu.. nedává to smysl.. Snažil jsem se věnovat jen práci a na nic jiného nemyslet. Ta práce snad vůbec neubývala... kolik toho ještě je? Hromada, budu rád, když to dnes dodělám. Věnoval jsem se práci, ale po chvíli jsem zaslechl Meiin křik a tak jsem tam okamžitě běžel.
Nebál jsem se ta to šlápnout. Chtěl jsem si to rychle prohlédnout a pak jet zpátky do práce. Dojel jsem na místo a zaparkoval. Vystoupil jsem z auta. Naskytl se mi pohled na krásný a obrovský dům. Tahle čtvrť nebyla moc obydlena, ale bylo to tu vše elegantní a luxusní. ,,Dobrý den. Pan Yuuto Hayato?" Přišel ke mě obézní, ale milý muž a potřásl si se mnou rukou.
,,Ano." Přikývl jsem. Ihned mi začal ukazovat dům a místnosti v nich. Zrovna mi ukazoval koupelnu. Začal mi vyzvánět mobil. Byla to Mei. Zvedl jsem jí to.
,,Musíš se vrátit!! Pospěš si." Vyděšeně vzlykala pak to zavěsila. Rychle jsem běžel zpátky k autu a za mnou běžel udýchaně ten chlap.
,,Co ten barák?" Zrovna jsem nastupoval do auta.
,,Beru ho! Zítra se sem stavím a podepíšu smlouvu." Rozjel jsem se pryč.
Doběhl jsem až k místu, odkud se ozýval Meiin křik. Byli tam dva chlápci, jestli se nepletu tak jeden z nich je z našeho oddělení, ale nejsem si tím moc jistý.
,,To snad není možné! První musím řešit to, že se musím kvůli své bláznivé sousedce vystěhovat a taky to, jak to řeknu jemu a potom tohle!" Mumlal jsem naštvaně. Pocítil jsem mírnou bolest na svém boku a tak jsem se za to místo chytil, ale stále nezpomaloval a jel dál.
Dost se prali, nechápu proč. Jeden další zaměstnanec firmy se je od sebe snažil dostat, ale moc mu to nešlo.
Po chvilce zase bolest zmizela. Rychle jsem zaparkoval v garáži a chtěl se rozejít v budově, ale ihned mě zase strefila tentokrát dost silná bolest do boku. Chvíli jsem to vydýchával a pak se i přes tu bolest dopravil do firmy. Slyšel jsem hluk z kuchyně a tak jsem šel za ním. Stále jsem si držel to místo, kde bolest působila a prostě zatnul zuby.
Chtěl jsem je nějak zastavit, ale věděl jsem, že by to dopadlo tak, že by mi jednu vrazil a já se skácel k zemi. Nerad se zapojuju do rvaček, navíc mé pokusy se do nich zapojit nikdy nedopadli dobře.
Vešel jsem za nimi. Ihned jsem otevřel ústa, abych na ně mohl začít okamžitě řvát. Ale spatřil jsem tu krev, která jim tekla a taky bylo trochu krve na podlaze... Zase mě strefila ta bolest. Udělalo se mi špatně a já se pozvracel.
Mei i já jsme si všimli šéfa. ,,Odvedeš ho, z pohledu na krev mu není dobře." Řekne Mei a já jen přikývnu a odvedu ho na záchodky, jen pro případ, že by chtěl zase zvracet.
Mareo mě odvedl na záchodky. Chůze tam mě už nebolela, ale když jsme tam došly, zase mě strefila ještě víc než předtím. Snažil jsem se to nedát najevo a stiskl si to bolavé místo ještě víc.
,,Jste v pořádku?" Zeptám se vyděšeně. Tohle nepůsobí moc jako nevolnost..
,,A-ano." Snažil jsem se chovat normálně, ale nakonec jsem se neudržel a hlasitě bolestně sykl.
,,A dost, jedete do nemocnice, ať se vám to líbí nebo ne."
,,Nepotřebuju do nemocnice." Zase jsem bolestně zakňučel a radši se chytl umyvadla.
,,Klíčky od auta." Řeknu a natáhnu k němu ruku.
Podíval jsem se na něho a nakonec mu je předal.
,,Zvládnete chodit sám, nebo chcete pomoct?"
Chvíli jsem váhal o tom, co říct. Nakonec jsem sklopil pohled. ,,Pomoc."
Podepřel jsem ho a hlídal, aby nespadl. Společně jsme se vydali do garáže k autu.
Cítil jsem se zcela nemožný. Měl jsem dát na Marea a jet do té nemocnice už dřív. Nasedly jsme do auta. Já jako spolujezdec a on jako řidič.
Nasedli jsme do auta a já vyjel do nemocnice. ,,Kdyby se vám udělalo špatně, tak řekněte a já zastavím."
Přikývl a zavřel oči, abych se trochu uklidnit. Když zaparkoval u nemocnice, vylezl jsem z auta. Zase to na chvíli přestalo, takže jsem do nemocnice došel bez pomoci. Jenže mě to v nemocnici zase zasáhlo, ale už to nebylo tak hrozné.
Šel jsem vedle něj a pro jistotu ho hlídal. Vážně by mě zajímalo, co s ním je..