Neprofesionální

--61--

Uběhlo pár dní a nastal den D, tedy dnešek, kdy konečně otevřu jídelnu a konečně vysvětlím světu, že já a Mareo spolu nic nemáme.
Už se těším, až šéf odejde na ten rozhovor a vše uvede na pravou míru. Upřímně.. byl to děs. Dost často za námi, no hlavně za mnou chodily lidi s foťáky, což se mi vůbec nelíbilo. Taky o nás kolovala spousta drbů a taky o nás dost často mluvili v televizi..
Přemýšlel jsem o tom, co jim tam vlastně řeknu. Možná bych měl říct jen to, že jsme se rozešli... ale to by se zase mluvilo jen o tom. Vstal jsem a zamířil do koupelny. Už jsem se na to těšil. Dost často mi volali a chtěli po mě, abych s Mareem někam šel a řekl jim podrobnosti o našem vztahu a tak.
Zrovna jsem dělal snídani a u toho měl puštěnou televizi, abych věděl, co zase říkají. Ale to co jsem slyšel, mě dost zarazilo. Odstoupil jsem od linky a šel se kouknout, kdo tam takové lži říká. Na obrazovce jsem viděl naší sousedku, jak tam říká jednu lež za druhou.
Poté jsem šel do ložnice. Ale zastavil jsem se, když jsem slyšel v televizi říkat někoho mé jméno. Šel jsem do obýváku. 

"Dělají to skoro pořád a vůbec se netiší, ale asi nejpodivnější bylo, když jsem na ně šla jednou zaklepat, aby se ztišili a otevřel mi Mareo v oblečku maidky nejspíš ze sexshopu." Řekla sousedka a já zůstal na tu televizi vyjeveně zírat.

,,Ta svině!" zasyčel jsem, když jsem to slyšel.
Lekl jsem se ho a vyděšeně a zároveň s lehce červenými tvářemi jsem se na něj otočil.
,,Tohle jí jen tak neprojde." Byl jsem vzteklý. Vyrazil jsem z bytu a mířil si to rovnou k ní.
Nic jsem mu na to neřekl, chápu ho. Nikdo by přece neměl říkat takové lži.. Vypl jsem televizi, jelikož už jsem ji nechtěl poslouchat a vrátil se k chystání snídaně.
Začal jsem jí bušit rozzuřeně na dveře. A ona po chvilce otevřela. ,,Proč jste jim nakecala takové nesmysly?!" vyjel jsem a ona se jen ušklíbla. Chtěl jsem jí v jednu chvíli i uhodit, ale na ženu bych si to nikdy nedovolil.
Po chvíli byla snídaně hotová a tak jsem ještě šel dát najíst kočkám. Zajímalo by mě, jestli už to s ní vyřešil. Vážně nechápu, jak mohla tak v klidu říkat takové lži.. Možná bych na ní mohl zkusit najít nějakou špínu.. ale možná už to šéf nějak vyřešil. Ale stejně.. Je tam nějak moc dlouho.. Možná bych měl jít za ním..
,,Každý se chce nějak proslavit nebo ne? Nejsi snad zvyklý na to, že se na tebe lidi jen lepí kvůli tvým penězům nebo kvůli slávě ? I ten tvůj 'milenec' jde jen po tvým penězích. Slyšela jsem ho jednou na telefonu...domlouval se s nějakou ženskou o tom, jak se ti dostane na účet..." Vůbec se mi nelíbilo, že mi tyká. Nevěřil jsem ji ani slovo.
,,Kolik chcete za to, když tam zavoláte a přiznáte se ke lži?"
,,Nechci tvé peníze. Ale je tu jedna věc, co bys pro mne mohl udělat....." řekla a já přikývl. Souhlasil jsem s tím. Vrátil jsem se zpátky do bytu.
Chtěl jsem jít za ním, ale střetl jsem se s ním skoro u dveří. ,,Vyřešil jste to s ní?"
,,Ano." řekl jsem a jednoduše zamířil do kuchyně.
,,Stalo se něco?" Zeptám se a jdu za ním.
,,Ne." Vzal jsem si svou snídani a začal jíst.
Stejně mám pocit, že se něco stalo.. sedl jsem si ke stolu a začal jíst svou snídani.
,,Odvolá to ještě před tím než půjdu do té televize..." oznámil jsem mu nakonec, když jsem dojedl.
,,Vážně? Tak to je úžasné ne?"
,,Um. Bude snaží to světu pak vysvětlit." řekl jsem a odnesl svůj talíř do dřezu.
,,To jo.. Ale stejně nechápu, proč to udělala."
,,Chtěla se tím proslavit. Byla by z ní něco jako slavná drbna nebo tak." Pokrčil jsem rameny.
,,Tak teď z ní bude spíš slavná lhářka. Upřímně se mi nechce věřit tomu, že by jen tak souhlasila s tím, že se přizná.. "
,,Nemusíš to řešit." Lehce jsem se pousmál. "Hlavní je, že se k té lži přizná.."
,,No dobře..."
,,Děkuju za snídani." Zvedl jsem se od stolu a šel se převléknout do ložnice. Převlékl jsem se. Vzal si své klíčky a ještě chvíli si hrál s koťátky. Pak jsem šel zpátky za Mareem.
,,Nemusíte děkovat." Řeknu s úsměvem a odnesu i svůj talíř. Po chvíli přišel šéf. ,,Můžeme jet?" Zeptám se ho.
,,Ano." Přikývl jsem a vyrazil z bytu. V práci to musím zařídit nebo to neodvolá.
,,Stalo se něco? Já jen.. že vypadáte jako by vás něco trápilo.. "
,,Ne...jen musím v práci ještě něco zařídit. Navíc dneska otevíráme tu jídelnu." Zamířil jsem k autu.
,,A co musíte zařídit? Tedy jen jestli to můžu vědět.. "
Neodpověděl jsem mu. Nastoupil do auta a když nastoupil i on, rozjel jsem se a v garáži zaparkoval.
Po zbytek cesty jsem radši nic neříkal a když jsme dorazily na místo vystoupil jsem. Odešel jsem do své kanceláře a začal pracovat.
Zamířily jsme do budovy. Mířil jsem si to rovnou do své kanceláře, kde jsem se začal hrabat v šuplíku. Našel jsem to. Vyšel jsem ze své kanceláře a na kliku si dal cedulku s nápisem 'nerušit.' Vrátil jsem se do své kanceláře a usedl za svůj druhý stůl, na kterém se nacházel pouze počítač.
Práce mi šla celkem od ruky, takže by mi to nemuselo zabrat zas tak moc času.. Po chvíli jsem si šel udělat kafe, upřímně doufám, že se to po dnešku přestane řešit. Vrátil jsem se do své kanceláře a pracoval. Pracoval jsem až do obědové pauzy, kdy jsem si šel koupit něco k jídlu. Neměl jsem dnes moc hlad, takže jsem si koupil jen něco z automatu a vracel se do kanceláře. Cestou jsem ale narazil na šéfa.
Začal jsem hledal různé nemovitosti. Koukal jsem se na baráky s velkou garáží a nebo taky vily. Rozhodoval jsem se mezi jedním větším domem a vilou. Sjednal jsem si s oběma prodejci schůzku, abych si ty domy mohl nejdřív prohlédnout a pak o tom napsal sousedce. Před obědovou pauzou jsem se šel ještě podívat do té jídelny. Vše bylo už připravenou. Mareo by zajistil nějaké zaměstnance do kuchyně. Koupil jsem si tam jídlo a pak šel zpátky do kanceláře. Ale při cestě jsem se srazil s Mareem.
,,Omlouvám se!" Vyjeknu, když do sebe vzájemně narazíme.
To jídlo jsem teď neměl na papírovém talíři, který byl položen na tácu, který jsem držel, ale na sobě...
Sakra tohle je špatný! On nesnáší, když má špinavý oblek! Určitě na mě začne křičet nebo tak..! Tohle je prostě špatný! Chtěl jsem to nějak napravit a tak jsem vzal ubrousky a chtěl mu to nějak očistit.
Chtěl jsem něco říct, ale Mareo mi to začal 'čistit' ubrouskama, čímž to jen zhoršil a rozmazal mi to ještě víc. Dneska mám opravdu svůj šťastný den.
,,Sakra.." takhle to nepůjde.. Chytl jsem ho za ruku a táhl ho za sebou na záchody k umyvadlu. Došli jsme až k umyvadlu a já se mu to snažil nějak vyčistit.
Nic jsem neříkal. Byl jsem... spíš smutný. Tohle mi bude chybět. Teda ne ty špinavé skvrny, ale tohle... on. Povzdechl jsem si. Tohle bylo marné. Bylo to kvůli tomu jen mokré. Položil jsem táct na umyvadlo a chytl jeho ruce, abych ho zastavil. "Jen to zhoršuješ."
,,Omlouvám se.." zamumlám a sklopím pohled.
,,Nic se neděje." řekl jsem a sundal si sako. Nevím, jak na to bude reagovat až mu to řeknu.
,,Ale děje. Já.. já vím jak nesnášíte špinavé obleky a teď je špinavý prostě.. Vážně mě to mrzí, nechtěl jsem to udělat a teď jsem to ještě zhor-"
Začal mluvit... opravdu dlouze mluvit. ,,Mareo-" snažil jsem se ho zastavit, ale on stále mluvil. Jak ho mám umlčet ? Nakonec mě nenapadlo nic lepšího než ho umlčet polibkem.

Lehce no spíš hodně mě to zarazilo. On mě políbil.. můj šéf mě políbil.. Sakra co mám teď dělat?! Měl bych spolupracovat? Já... chci spolupracovat. Ale je to můj šéf. Tohle zkrátka nejde a taky-
Ihned jsem se zase odtáhl. On byl celý rudý a i já cítil lehký nátlak krve ve tvářích. Trochu jsem od něho odstoupil. ,,Promiň. Netušil jsem, jak jinak tě ztišit..."
To.. to snad nemyslí vážně! On to udělal jen proto abych byl zticha?! Jak se opovažuje něco takového vůbec udělat?! Co kdyby to někdo vyfotil?!
Rozhlédl jsem se kolem sebe. Byly jsme tu samy. Koukl jsem se na něho. Je naštvaný ?
Nic jsem neřekl a rychle odešel pryč. Jak jen mohl něco takového udělat?! Došel jsem až do své kanceláře a sedl si za stůl. Co si sakra myslel?! Snažil jsem se na to přestat tak moc myslet a místo toho se věnoval práci.
Povzdechnul jsem si. Naštval jsem ho. Prázdný papírový talíř jsem hodil do koše a tác odnesl zpátky do jídelny. Samozřejmě jsem to vzal v jídelně cestou, která byla vyhrazena pouze mne a zaměstnancům v kuchyni. Vrátil jsem se do své kanceláře. Co mám dělat s tím sakem a košilí? Povzdechnul jsem si a sundal si i tu košili. Co teď s tím? Přemýšlel jsem. Možná bych mohl mít nějaké triko v kufru auta. Rychle jsem si pro něho běžel. V garáži jsem uslyšel cvaknutí fotoaparátu, ale rozhodl jsem se to neřešit.
Sakra proč na to nemůžu přestat myslet?! Neměl to udělat! Kdy vlastně šéf jede na ten rozhovor? Nechtěl jsem riskovat, že odjede a já mu nestihnu předat dnešní práci a doma to řešit nechci. Vzal jsem tedy dokončenou práci a šel ji donést šéfovi, došel jsem až k jeho kanceláři a zaklepal. Nechtěl jsem se s ním teď vidět. Prostě mu jen předám papíry a odejdu.
Díky bohu, jsem tam měl alespoň náhradní triko. Oblékl jsem si ho a vrátil se zpátky do kanceláře. Za chvíli budu muset stejnak jet domů, abych tam mohl dojet. Tentokrát se to bude vysílat až pozdě večer, takže jsem měl ještě čas. Sbalil jsem si nějakou práci a chystal se odejít. "Vstupte." řekl jsem téměř okamžitě poté, co někdo zaklepal. 
Vešel jsem dovnitř a aniž bych se mu podíval do očí jsem mu předal papíry s dokončenou prací.
Převzal jsem si od něho ty papíry. Ani se na mě nepodíval. ,,Musím odjet dneska dřív... takže budeš muset jet dneska domů sám."
,,Jedete na ten rozhovor?"
,,Ano. Musím nejdříve ale zajet domů, abych se... upravil."
Kouknu se na něj a všimnu si, že má triko a ne košili a sako.. ,,Kdo jste a co jste udělal s mým šéfem?"  
Zasmál jsem se. ,,Už budu muset vyrazit, ale tvého šéfa jsem neviděl."
,,Tak to je škoda, chtěl jsem si s ním vyřídit, co mělo znamenat to na záchodcích." nadhodil jsem. Bydlíme spolu, měli by jsme to probrat.
Povzdechnul jsem si. ,,Myslím, že ho najdeš pozdě večer doma."
,,Dobře a nevíte, co by chtěl k večeři?"
,,Myslím, že sushi." Usmál jsem se a vyprovodil ho z kanceláře, kterou jsem poté zamkl. Papíry které mi přinesl jsem si jednoduše hodil na pracovní stůl. Kouknu se na to až zítra.
Sushi? Parád, takže budu muset jít nakoupit.. Vrátil jsem se do kanceláře a věnoval se po zbytek směny práci.
,,Uvidíme se doma." Usmál jsem se a pak vyrazil ke svému autu. Jel jsem domů, kde jsem si vlezl pod sprchu a pak se šel převléct do obleku. Pak jsem jel na místo setkání. Neboli do studia televizního štábu.
Když mi skončila směna tak jsem si zavolal taxi a jel domů. Lehce mě naštvalo, když ten taxikář začal mluvit o mém údajném vztahu s mým šéfem..
Zase se ze mě za pomocí make up pokusili udělat dvacátníka. A dokonce mi pozměnili oblečení do něčeho... dosti atraktivního. Byly to černě upnuté džíny a červená košile s krátkým rukávem, kterou mi zapnuli jen z půlky. Tak mi rozcuchali lehce vlasy. Nevypadal jsem nejen sexy, ale zato poměrně mladě.
Dorazil jsem domů, převlékl se a půjčil si jedno ze šéfových aut, snažil jsem se vybrat to nejméně luxusní, ačkoliv mi bylo jasné, že bych si ho v tuhle chvíli stejně nemohl dovolit. Ale on to určitě pochopí. Dojel jsem do obchodu, nakoupil potřebné věci a vrátil se do bytu.
Čekal jsem až na mne přijde řada. Tohle bude tentokrát rozhovor se ženou, takže jsem zvědavý na to, jak to dopadne. Bude se to vysílat živě a to až v půl deváté.
Pustil jsem televizi a začal chystat to sushi. Dneska to konečně skončí, takže bych si mohl dát jednu dvě skleničky na oslavu toho menšího vítězství..
Netrpělivě jsem čekal a snažil se ignorovat ten pohled maskérky. Byla milá, ale nebyla můj typ... Nechtěl jsem být, ale hrubý a navíc jsem se nudil a tak jsem si s ní začal povídat. Ani nevím, proč jsem sem musel jet tak brzo. Ale asi proto, aby se ujistili, že dorazím. Nakonec přeci jen skončili. Čekal jsem a pak přišel na řadu. Přišel jsem na štáb, ale tentokrát to bylo jinak. Byli tam i lidi, co seděli v řadách a sledovali mne. Začali tleskat, když jsem tam přišel jako bych byl nějaká celebrita.
Dal jsem vařit rýží a roztřídil si všechny potřebné ingredience. Po chvíli byla rýže hotová a já to začal chystat. Nemělo by mi to zabrat zas tak moc času.. Po chvíli jsem měl hotovo a tak jsem to ještě nakrájej a dal to do lednice. Sedl jsem si na gauč i s už druhou skleničkou alkoholu v ruce.
Pak jsem si uvědomil, že jsem se dostal do jedné známé show. Potřásl jsem si s tou půvabnou ženou rukou a pak se posadil do křesla. ,,Moc ti to sluší." Ušklíbla se na mne a ihned se ozvalo líbezné zajiskření od těch diváků. Usmál jsem se na ni.
,,Tobě taky." Vím o co ji šlo. Chtěla, aby to vypadalo jakože jsme dobří přátelé, i když já ji viděl poprvé v životě naživo.
Všiml jsem si šéfa, který si zrovna sedl do křesla. Vlastně vypadá i celkem sexy, ale nechápu, proč se takhle oblékl.. Vlastně je dobře, že spolu nic nemáme, jinak bych teď nejspíš žárlil..
,,Dostal se k nám telefonát od jedné ženy, která nám popisovala tvůj sexuální život s tvým milencem. Mareem. Ale pak nám zavolala ještě jednou s tím, že o tom lhala.. jak se k tomuhle vyjádříš ty sám?"
Zaposlouchal jsem se do toho co odpoví a upíjel ze své sklenky.
Na chvíli jsem ztuhnul, ale pak jsem se usmál. ,,Není to můj milenec. Jsme jen přátelé." řekl jsem. Všichni se na mě udiveně podívali.
,,Ale u rozhovoru, kde byla i světově známá modelka Rina Sato, jsi v podstatě řekl, že je..."
,,Správně, jsme jen přátelé kteří se párkrát líbali a bydlí spolu, nic mezi námi není. Viď Miko?"
,,Použil jsem to proti Rině. Sice jsem to nechtěl vytahovat, ale dost se do mého dobrého kamaráda, Marea navážela. A myslím si, že i kdyby jsme spolu něco doopravdy měli, jí do toho nic není. Jen jsem se chtěl zastat svých práv, práv všech lidí v lgbt komunitě... a neudělal to tou správnou cestou..."
,,Přesně! Rina je totální svině a všichni by měli nosit duhové vlaječky!" Řeknu nadšeně a zase upiju už ze třetí nebo čtvrté sklenky.
Ona jen přikývla na náznak toho, že to chápe. ,,Znamená to tedy, že na lásku svého života stále čekáš?" Ušklíbla se. Zase se ozvalo publikum.
,,Vlastně.. kdyby všichni měli vlaječky nebylo by to ono.. Měli by jsme těmi vlajkami vyzdobit Rině dům."
Usmál jsem se. ,,Ano. Stále čekám na toho pravého člověka. " Zase se ozvalo nadšený publikum.
,,Slyšíte to? Známý a úspěšný podnikatel Yuuto Hayato je stále k mání!"
,,Není k mání! Má kočku a tři koťata! To už něco znamená." Vypil jsem ještě pár skleniček a čas od času jsem tu show doplnil nějakým vlastním komentářem.
Ještě se mi dala pár otázek a pak jsem i za potlesku s úsměvem odešel. To oblečení mi nechali. Rozloučil jsem se poté i s tou moderátorkou, která by se mnou udělala ještě nějakou epizodu své show. Souhlasil jsem a potom konečně odešel. Ještě si mě u vchodu vyfotilo pár novinářů a já pak konečně mohl odjet domů.
Nalil jsem si další skleničku a televizi už nějak moc neřešil. Koťátka spinkala a Mika je hlídala, jsou spolu roztomilý.
Dojel jsem domů a zaparkoval v mé pronajaté garáži. Zítra si chci vzít totiž jiné auto. Zamířil jsem do bytu, ale nejdřív jsem se stavil za sousedkou, abych ji oznámil, že se na ty domy jdu už zítra podívat. Pak jsem šel do bytu. Zavřel jsem za sebou a zamířil do obýváku, kde jsem spatřil Marea. ,,Yureo a Mauto oficiálně skončilo."
,,Mauto? To je úžasné jméno!" Řeknu nadšeně.
Kouknu se na něj. ,,Jsou to jména pro shipy, které vymysleli nějaké 'yaoi fanynky' ani nevím, co to znamená." zašklebil jsem se.
,,Už mám jméno pro svého kocourka." Řeknu s úsměvem a kouknu do pelíšku, kde ten andílek spinká.
Usmál jsem se. ,,Yureo taky není špatné..." Koukl jsem se na ty koťátka.
,,Mauto je lepší."
,,Když myslíš." Pokrčil jsem rameny. A odebral se do svého pokoje, ty kalhoty byly docela těsné.
,,Proč jste na sobě měl ty hadry?"
,,To oni." řekl jsem a zavřel dveře od své ložnice. Svlékl jsem se do naha a začal se hrabat ve skříni.
On šel určitě spát, ale to není fér! Já si s ním chci ještě povídat! Vstal jsem z gauče a šel za ním do jeho pokoje.
Zdálo se mi to nebo byl na mol ? Teda podle té skoro prázdné flašky vína, určitě. Nechci, aby takhle pil... Radši jsem to přestal řešit a vytáhl ze šuplíků trenýrky. Pak jsem se otočil ke dveřím, jelikož se mi zdálo, že jsem něco slyšel.
Došel jsem až k jeho pokoji a bez zaklepání vešel dovnitř. Bylo mi upřímně jedno co teď dělal, já si chci povídat a tak si budeme povídat.
Ihned jsem střelil pohledem ke dveřím, které se z ničeho nic rozrazili. Ztuhl jsem na místě, když se v místnosti objevil Mareo.
Došel jsem až k jeho posteli a sedl si na ni. ,,Šíleně se bojím pavouků."
Urychleně jsem si nasadil trenýrky. To si snad ani nevšiml toho, že jsem byl nahý ?
,,Jednoho jsem viděl ve svém pokoji, takže dneska spím tady."
Pootevřel jsem ústa, abych něco řekl, ale stále jsem z toho byl lehce v šoku. Ještě, že byl opilý... a ani si toho nevšiml.
,,Budete se mnou spát?"
,,Em... bude se ti líp spát beze mne." Oblékl jsem si své pyžamo.
,,Ale já s vámi chci spát."
,,"Jsi opilý." Lehce jsem se na něho zamračil. Byl jsem unavený a neměl náladu na to se s ním hádat. ,,Pojď... zavedu tě do tvého pokoje.."
,,Tam nejdu!"
Oh, ten pavouk. No jasně. ,,Tak spi tady. Půjdu tam já."
,,Ne! On by vás zabil!"
,,Neboj se. Já se jich totiž nebojím. Budu v pořádku."
,,Ale já vás nechci ztratit!"
Lehce jsem se pousmál. Byly to krásná slova. I když to řekl jen z opilosti. ,,Tak... dobře." řekl jsem nakonec.
,,Takže se mnou budete spát?"
,,Jo. Ale jenom dneska." řekl jsem a lehl si do postele.
Usmál jsem se a lehl si vedle něj, přičemž jsem se k němu přitulil.
Byl jsem popravdě trochu nervózní... tohle nebude vypadat ráno zrovna nejlíp.
,,Ale slušelo vám to.."
Nic jsem mu na to neřekl a radši už zavřel oči.
,,Byl jste sexy.." Řeknu a lépe se uvelebím.
,,Už spi." zabručel jsem a stále měl zavřené oči.
,,Co vás tak naštvalo?" Zeptám se ho lehce nechápavě.
,,Nejsem naštvaný, jen unavený."
,,Dobře, už jsem se bál, že jsem něco provedl.. počkat. Já vlastně něco provedl." Řeknu vážně a sednu si.
Otevřel jsem oči a taky si sednul. Promnul jsem si oči. ,,Co si provedl?"
,,Půjčil jsem si vaše auto, abych koupil věci na večeři.." Řeknu provinile.
,,To nevadí." zívl jsem. Z té večeře se stane můj oběd na zítra.
,,Nepůjčil bych si ho, ale ten taxikář co mě vezl z práce měl hloupé řeči."
,,Hloupé řeči ?" Povzdechl jsem a zase si lehl.

Lehl jsem si vedle něj. ,,Urážel nás.." Řeknu a obejmu ho.
,,Urážel nás?" zopakoval jsem po něm. Asi myslel to, že řekl, že spolu jsme... Ale to snad není urážka... nebo je?
,,Ano, měl stejné názory jako Rina.. že jsme prý nechutný a že by jsme s tím měli skončit.." Řeknu smutně a pevněji ho obejmu.
Lehce jsem zrudl. Ani nevím proč... v jeho přítomnosti rudnu. ,,Nedělej si s tím hlavu. Nikdo už nic takového neřekne." zašeptal jsem a přivřel oči.
,,Snad ne.. vážně nechci, aby se to zase opakovalo.."
,,Už nebude." Ujistil jsem ho a pak zavřel oči. Po chvilce jsem usnul.
Přehodil jsem si přes záda jeho ruku a přikryl nás, chvilku jsem ho sledoval a po chvilce sám usl.