Neprofesionální

--17--

Probudila mě Mika, jelikož se mi rozhodla sednout na obličej a zabránit mi v dýchání. Udělal jsem ranní hygienu, nasnídal se, udělal jídlo i Mike a pak se šel připravit do práce.

Ráno mě probudil dost otrávený zvuk budíku a tak jsem neochotně vylezl z postele, spáchal hygienu, nasnídal se a chtěl jít do práce. Až ve dveřích jsem si ale uvědomil, že dneska do práce nejdu a odpoledne má přijít šéf. Já mohl ještě spát!

Připravil jsem si vše potřebné a pak vyrazil. Sice jsem to neměl v plánu, ale potřebuju alespoň jednu kopii toho. Díky bohu tam už Mei byla a tak jsem jí předal tu nahrávku a pak začal prozvánět Marea.

Vrátil jsem se do postele s tím, že si ještě na chvíli lehnu, ale vyrušil mě mobil. Co zase?! Neochotně hovor příjmu, aniž bych si přečetl kdo volá. ,,Přejete si?"

,,Ano. Stůj ve dvě hodiny před svým bytem. Budu tam, doufejme v čas." oznámil jsem mu a pak jednoduše zavěsil.

,,Dobře.. a kdo volá?" Zeptám se, ale on zavěsil. Divný.. no každopádně ještě můžu jít spát.

,,Neměl bys spíš počkat na jeho odpověď nebo se mu alespoň představit?" zeptala se mě se smíchem Mei a já nad tím jen protočil očima.

Po chvíli jsem ještě na pár hodin usl a když jsem se vzbudil, šel jsem připravit všechny materiály na dnešní schůzi.

Nakonec byla kopie nahrávky dřív než jsem čekal. Takže jsem si mohl s Mei ještě pokecat. Došla i na řeč o Mareovi, jelikož si mého zírání včera všimla, ale já jí k tomu nic moc neřekl. Nakonec jsem se rozhodl vyrazit, po cestě jsem ještě zajel se podívat do zlatnictví a pak zajel před jeho byt a čekal tam.

Nezabralo mi to ani tolik času, což mě celkem překvapilo. Zajímalo by mě, jak je venku, přes tyhle okna není ven skoro vidět. Možná za to může to, že jsem defakto ve sklepě a jsou tu jen malá okna úplně u stropu. Nakonec jsem tedy neochotně vyšel z bytu, a nahoru po schodech, až jsem nakonec vešel ven. Vypadá to, že za chvíli začne pršet..

Počasí nám moc nepřálo, ale byl jsem v teple ve svém autě. Měl bych si už pořídit další nové, mám jich jen deset, jelikož jsem víc jak půlku z nich poškodil, ale každým dnem jsem v řízení lepší a lepší. Nakonec jsem si všiml i Marea, jak vychází z bytu, ale nevšiml si mě a tak jsem na něj zatroubil.

Chystal jsem se jít zpátky do bytu, ale někdo zatroubil a já sebou vyděšeně cuknu. Začal jsem se rozhlížet kolem sebe, nikde nikdo.. Až po chvíli jsem si všiml šéfova auta. Vážně?!

Neudržel jsem se a začal se hlasitě smát. Vypadal jako vyděšený křeček.

Došel jsem až k jeho autu a zaklepal na jeho okýnko. 

Stáhl jsem i se smíchem okýnko. A mávnutím ruky ho pozdravil, jelikož jsem nemohl kvůli smíchu ani pořádně mluvit. 

,,Taky vás rád vidím." Řeknu lehce podrážděně. Nejen, že mě ráno probudí budík, i přes to že jsem mohl spát, on mě ještě k tomu musí děsit.. Na někoho, kdo se chová tak jak se obvykle chová je tohle celkem neprofesionální..

Když jsem viděl jeho pohled, tak jsem s tím radši přestal. Nebylo to zrovna profesionální. ,,Ještě máme čas, takže můžu klidně ještě počkat a nebo můžeme už ject."

,,Dobře, jen si skočím pro věci." Řeknu a vydám se zpátky do bytu.

Jen přikývnu a pustím si potichu rádio. Hrála tam nějaká moderní písnička, ale slova ani název jsem neznal.