HOGWARTS? ONLY WITH DRACO [DOKONČENO]

45. kapitola

"Dobře tedy, můžeš jít nahoru pokud chceš." Zvedla se z pohovky a kamsi odešla.

Opravdu jsem se rozhodla jít někam jinam.
Ne za účelem jít do Dracova pokoje, ale prozkoumat to tu.

Šla jsem dozadu za kuchyň, a otevřela obrovske dveře do nějaké místnosti.

Byla to Knihovna se studovnou.

Popošla jsem ke knihovně se spoustu knihami.
Projížděla jsem jeden nadpis knihy za druhým.

"Květy růží"

Knihu jsem vytáhla a ihned z ní opadl všechen prach.
Nikdo ji už určitě pěkně dlouho nevyndal ven.

Otevřela jsem ji a začala číst.

V dalekém i přesto blízkém zámku, žil jeden krásný chlapec. Alexandr jeho jméno. Byl to prostý zahradník, který se v zámecké zahradě staral o růže.
Jednoho dne se rozhodl dojít za panem králem, požádat o propuštění. Práce mu vynášela málo. Radši seděl při rybníce a na kytaru hrával.
Sebral veškeré odhodlání a brzy ráno se vydal za samým panem králem.
"Pane králi, odpusťte mé vyrušení. Chtěl bych vás požádat o propuštění z mé práce." Poklekl před králem a ten se zašklebil.
"To ti snad těch pár liber nestačí? Jsi náš nejlepší zahradník, nemohu tě propustit. Teď mi zmiz z očí." Král se zašklebil a Alexandr odešel se svěšenou hlavou.
Cestou potkal krásnou slečnu Andreu. Dcera pana krále. Byla to ta nejkrásnější dívka z celého království. Alexandrovi se moc líbila, ovšem věděl že on ubohý zahradník její srdce nikdy nedostan.
"Zahradníku, přines do mého pokoje květy růží. Orchideje už se mi nelíbí." Požádala Alexandra a ten pokývl, ona poté odešla.
Alexandr druhého dne včasně vstal a pospíchal na zahradu nasbírat ty nejkrásnější růže. Hned na to je nesl spanilé princezně. Zaklepal na dveře od její komnaty a ona mu otevřela.
"Zde máte ty růže princezno." Podal jí puget růží a ona si ho s úsměvem převzala.
"Andrea jsem, nazývej mě Andrea." Podala mu ručku a on ji slibně políbil.
"Mohu vám donést růží kolik jen budete chtít a to každé ráno" směle se na ni usmál.
"Děkuji Alexandre, zítra tě opět očekávám." Rozloučili se a Alexandr odešel.
Dalšího dne přinesl Andree opět růže a dokonce i ten další. Stalo se to jejich tradicí. Setkávali se každý den a více se sbližovali.
"Má milá Andreo, tak moc rád bych si tě vzal za ženu, ale jsem jen prostý zahradník" nacvičoval si Alexandr chvilku před jejich setkáním.
"Má milá Andreo, tak moc rád bych si tě vzal za ženu, ale jsem jen prostý zahradník" pověděl ve chvíli, kdy se procházeli okolo růží.
Andrea se začervenala "Opravdu?" Usmívala se od ucha k uchu.
"Samozřejmě. Půjdu požádat pana krále o tvou ruku." Rozhodl Alexandr a ihned tak učinil.
"Takže ty bys chtěl ruku tady mé spanilé Andrey?" Král se ušklíbl a Alexandr pokývl.
"Dobře tedy, rozhlašte po celém královstí, že ten kdo přinese nejkrásnější růži získá ruku mé dcery. A ty zahradníku, jestli se chceš zúčastnit, tak klidně. Stejně nevyhraješ." Pan král se Alexandrovi vysmál do obličeje a Alexandr posmutnile odešel.
Každý den zaléval růže velice pečlivě a v den odevzdávání utrhl tu nejkrásnější.
Sytě rudou růži. Věděl, že on nikdy nevyhraje a krátce před tím to chtěl vzdát.
Nakonec se prodral všemi princi a donesl růží princezně Andree. Ta ji s úsměvem přijala.
Byly tam všemožné růže. Duhové i bíle. Některé se leskly, některé snad byly umělé.
Pan král nechal růže zamíchat, aby Andrea nevybrala podle majitele, který ji dal, ale opravdu růži, která je pro ni ta nejkrásnější.
Andrea se zvedla a s dlouhými šaty popošla až ke stolku s růžemi.
Ke každé přičichla a prohlédla si ji.
Nakonec zvedla sytě modrou růži a zvolala "Kdo přinesl tuto růži?" S úšklebkem si ji prohlížela.
Přihnal se k ní princ celý v modrém.
"Není pravá, vzato tahle je přímo dokonalá" natáhla ruku k sytě rudé růží, kterou ji daroval Alexandr.
"Tato růže vyhrává." Nadvezla Alexandrovu růží a usmála se na něho. Alexandr k ní pomalu popošel a pan král málem pukl zlostí.
"Královské slovo, je královské slovo. Zítra je svatba tady Andrey a našeho zahradníka Alexandra!" Nebyl z toho ani trochu šťasten, ale nakonec se přece jen zmohl a byl rád za jejich sňatek.
Alexandr tak dosáhl toho, co si nejvíce přál a dostal to. Krásnou princeznu Andreu.

Knihu jsem přečetla jedním dechem. Byla to dětská pohádka, ale nadchla mě.
Je zvláštní, že tady byla tak dlouho. Zvedla jsem se a když jsem se otočila pohled mi spadl na člověka, který zde musel stát už pěkně dlouho.
"Vylekal si mě." Vykulila jsem oči.
"Promiň." Šptinul a popošel ke mně.

"Co jsi četla?" Poukázal na knihu v mé ruce.
"Tohle." Podala jsem mu ji a on se po přečtení názvu usmál.
"Kde jsi ji našla?" Nadšeně řekl.

"Támhle." Poukázala jsem na knihovnu a on pokývl.
"Ty jsi ji četl?" Zeptala jsem se a on pokývl.
"Samozřejmě. Mamka mi ji četla každý večer před spaním." Pousmál se nad vzpomínkou na kterou si nejspíše vzpomněl po dlouhé době.

"Vezmeme ji do Bradavic." Rozhodl a vzal mne za ruku. Společně jsme vyšli po schodech nahoru do jeho pokoje.

"Draco mám hlad." Položila jsem si přes hlavu polštář.
"Dracoo." Polštář jsem ze sebe zvedla a všimla si toho, že usnul.
Zvedla jsem se z postele a došla dolů.
Byla jsem tak moc ráda, že už sama dojdu. Sice pomalu, ale dojdu. Ty všemožné prášky naštěstí zabírají.

"Máte nějaké jídlo?" Zeptala jsem se kuchařky, která stála u kuchyňské linky.
"Samozřejmě, co by sis dala?" Pousmála se na mě.

"Tak třeba jogurt?" Došla jsem k lednici a otevřela ji.
"Tak přesně ten není, ale můžu ti udělat banánové lívance." Už jen nad tím názvem se mi zbýhaly sliny.
"Dobře, děkuju." Vděčně jsem ji vrátila úsměv.

"Draco chce taky?" Zeptala se, když začínala míchat těsto.
"Draco spí." Uchechtla jsem se a ona pokývla.
"Dám ti více, kdyby náhodou chtěl též, ať ti to celé nesní." Poveděla a já už vycházela schody nahoru.

Draco pořád spal a to bylo teprve půl deváté večer. Vzala jsem deku a přikryla ho. Posadila jsem se ke stolu a začala si kreslit na papír.

Po chvíli jsem sešla dolů, abych si počkala na mé lívance.
Kuchařka je zrovna dodělávala a zdobila.
Po chvíli přede mě postavila dokonale vypadající i vonící banánové lívance.
"Děkuji, vypadají skvěle." Věnovala jsem ji jeden z mých úsměvů a s talířem došla do pokoje.

Posadila jsem se na postel vedle Draca a s chutí se do toho pustila.
Byly opravdu skvělé.
"Mhmm." Uslyšela jsem ospalý hlas Draca.
"Copak?" Podívala jsem se na něho a on si prsty pročesával vlasy.

"Ty máš něco dobrého." Posadil se a pohled mu spadl na mé lívance.
"Dáš miii?" Nečekal na odpověď a vzal mou ruku i s vidličkou, na kterou napíchl kousek lívance, který si dal do pusy.

"Dám, ale krmit tě nebudu." Ušklíbla jsem se na něho.
Ne že by mi vadilo to, že se s ním musím rozdělit, jen mi to vždycky všechno s ní.

"Klidně mně krmit můžeš." Uchechtnul se a znovu zopakoval to celé s vidličkou a lívancem. Opět vzal mou ruku i s vidličkou, na kterou napíchl kousek lívance a dal si ho do pusy.

"Na." podala jsem mu vidličku a nechala ho to celé dojíst. Možná budu mít hlad. Ale on by ho měl taky.
Draco to s chutí celé snědl.

"Jdu do sprchy." Zvedla jsem se a učinila tak. Když jsem se vrátila, Draco stál u stolu a pozoroval můj výtvor.

"Jak jsi to stihla tak rychle?"