HOGWARTS? ONLY WITH DRACO [DOKONČENO]

67. kapitola

MINULE JSTE ČETLI:

"Vždycky, když jsme byly u ní a bylo teplo, přespávaly jsme pod širákem." Nadšeně jsem ze sebe rychle vychrlila vzpomínku.

"Pod širákem?" Nechápal mé pojmenování.
-------

"To znamená, že přes noc spíš třeba venku v lese, nebo tak. Ale bez stanu. Prostě si lehneš do spacáku a přespíš tam pod nebem." Vysvětlovala jsem.
"Chceš mi říct, že ty..takovej strašpytel jsi někdy spala venku a bez stanu?" Pobaveně se uchechtl.

"Chtěla bych vidět tebe." Protočila jsem očima.
"Vždyť mě celou tu dobu vidíš" uchechtl se.
"Ty moc dobře víš jak to myslím." Probila jsem ho pohledem a trochu do něho drkla.

Z ničeho nic se zvedl a natáhl ruku směrem ke mně abych se zvedla taky. Učinila jsem tak a on si mě beze slova přitáhl k sobě. Ne do objetí, nebo tak něco. Prostě si mě přitáhl k sobě, tak že jsem se pomalu nemohla ani pohnout.

"Co kdybychom porušili pravidlo nedělat tady nic zvrhlého?" Provokativně se mi díval do očí. Něco chystal. Jen jsem ještě nepřišla na to, co.
"Ja-jak to myslíš?" Věděl, že mě tyhle jeho otázky dostávají do rozpaků, asi z toho důvodu mi je pokládal.
"Však ty víš." Mrkl na mě.
Než jsem se stačila nadát shodil mě do jezera.

Promnula jsem si oči plné vody a nevěřícně ho pozorovala. On měl nasazený jeho klasický vítězný úšklebek.
Nadzvedla jsem obočí a rozhodla se využít situace, že už tak jsem mokrá, takže si aspoň zaplavu. Sice jen tak tak vidím z vody přes tmu na Draca, ale to mi v ničem nebrání.

Otočila jsem se a potopila. Díky bohu, že jsem jako malá chodila pravidelně na lekce plavání a nějakou tu dobu vydržím pod vodou.
Na dně jsem se zastavila a chvilinku tak byla. Potom jsem se rozhodla nafingovat utopení.

Pod vodou jsem se hbitě položila na břicho a nechala se pomocí proudu vody vyplout na povrch vody, aby si Draco myslel, že jsem se utopila.
"Isabell. Tohle není sranda. Okamžitě s tím přestaň." Slyšela jsem jeho přísný hlas a snažila jsem se nesmát.
"Sakra." Proklel a během chvíle jsem ucítila, že skočil do vody.
Do chvilky jsem cítila jeho tělo namáčklé na tom mém. Bral mě do náruče, přičemž jsem se snažila nedát najevo známky života.

Položil mne na břeh jezera a prsty se mi snažil nahmatat tep na krku. Pravděpodobně bezvýznamně, jelikož se mu to určitě nepovedlo.
Jeho rty se otřely o ty mé.
Asi místo masáže srdce raději upředňostňoval umělé dýchání.
"Isabell. Probuď se. Tohle není sranda." Byl zoufalý.
"Bojím se o tebe, notak. Prosím." Cítila jsem jeho dotek na mé tváři. Asi tušil, že nejsem mrtvá. Že by se mu přece jenom podařilo tep nahmatat? Pomyslela jsem si.
Teď už se jeho rty o ty mé jen neotřely. Políbil mě.

Ihned jsem vybuchla smíchy a otevřela oči.
Nevěřícně mě s pootevřenou pusou sledoval.
Celé mu to došlo.
Dělala jsem si srandu.
Nemohla jsem si nevšimnout toho, že má celé červené oči.
Chtěla jsem mu sáhnout na tvář, ale on se rychle zvedl a odběhl.
Zvedla jsem se a popošla k místu, kde jsme leželi.

Hlavně, že já si mám všude brát hůlku. Protočila jsem očima a ze země sebrala jeho hůlku společně i s tou mou.
Povzdechla jsem si a s rozsvícenou hůlkou se vydala nazpět do sídla.
Asi jsem to přehnala. Ale zasloužil si to.
Neměl mě tam házet. Nemusel se hned urazit, ale ja to zase nemusela udělat. V hlavě se mi míchaly myšlenky.

Sundala jsem si boty a potichu cupitala po sídle. Sice jsem většinu času nevěděla kam jdu, ale to mi nevadilo.
Nakonec jsem se nějak dostala do kuchyně a doufala, že tu Draco bude. Ale nebyl.

Na pult jsem mu položila hůlku a našla nějaký papírek s tužkou, na který jsem se rozhodla napsat vzkaz.
Promiň.

Bylo vše co jsem chtěla napsat, ale potom mi došlo, že bych ho jen ještě více naštvala, takže jsem se to rozhodla napsat správně.

Promiň, že jsem si z tebe dělala srandu. Udělám cokoliv pro to, abych to nějak napravila.

Teď už to bylo opravdu vše.
Nějakým způsobem jsem se dostala do jedné z koupelen ve spodním patře a rychle jsem se vysprchovala. Umyla jsem si i už tak mokré vlasy a když jsem vylezla ven, oblékla jsem si na sebe tričko, co jsem nechala přehozené přes židli v kuchyni.

Mé bosé nohy byly tak moc hlasité, že kdybych se měla teď před někým skrýt, neskryla bych se. Byl slyšet můj každý krok.

Pomocí světla z hůlky jsem se dostala po schodech nahoru až do uličky, kde byl pokoj, co jsem měla další dny obývat.
Pootevřela jsem dveře a naskytl se mi pohled na Draca sedícího na postel. Zády ke mně.
"Promiň, půjdu spát jinam." Šeptla jsem a aniž bych si zjišťovala, jestli mne slyšel zavřela jsem a odešla.

Minimálně půl hodiny, jsem hledala ten správný pokoj.
Zjistila jsem, že celou dobu chodím tou druhou stranou sídla, ve které onen pokoj není.
Dostala jsem se do knihovny, kde byla dvě obrovská vysoká křesla.
Vyšplhala jsem nahoru a schoulila se do kuličky.

Přemýšlela jsem nad tím jak svůj čin napravím, až jsem úplně propadla tvrdému spánku.

------------------------------------------------------------------

"Kde je Draco?" Přiběhl za mnou Lucius počas toho, co jsem se sama válela ve vířivce před sídlem a on měl Draca odvézt na trénink do školy.

Ano přesně tak. Je pátek. Draco semnou od úterní záležitosti s jezerem ani jednou nepromluvil. Většinu času tráví nahoře a dolů schází jen na jídlo, které uvařím.

Zázrakem se mi každé ráno vedle křesla v knihovně objevuje komínek s oblečením, který jsem si rozhodně já nepřipravovala.
Nikdo jiný než on tady není. Takže to musí dělat on. Mezitím co já trávím čas tady. Ve vířivce. A nebo ve studovně, kde se sama učím věci, které musíme umět.

"Co já vím." Odsekla jsem a nadále mu nechtěla věnovat pozornost.
Do chvilky za námi přispěchala Narcissa.
"Zlatíčko, udělal ti někdo něco? Tváříš se hrozně nešťastně." Narcissa se ke mně sehla.
"Ne vše je v pořádku. Děkuju za optání." Nasadila jsem falešný úsměv a ona jen pokývla. Úsměv mi hned potom co se otočila a šla směrem do sídla spadl.

"Mluv." Lucius se ocitl znovu v mé blízkosti a čekal vysvětlení. Asi moc dobře věděl, že se nestávalo, že bychom nebyli s Dracem někde spolu.

"Vše je v pořádku. Draco se asi toulá někde vevnitř." Zalhala jsem a znovu jsem nasadila falešný úsměv.
"Jak myslíš." Nadzvedl obočí a odešel za Narcissou.

Unuděně jsem si položila hlavu na kraj vířivky a upíjela z ledové kávy, kterou jsem si udělala.

V tu chvíli jsem slyšela obrovský křik dvou lidí, kousek ode mě.
"Luciusi, drahý, uklidni se." Dveře od sídla se otevřely, div nevyletěly a vyběhla z nich zoufalá Narcissa.

Spěchala rychle směrem ke mně.