HOGWARTS? ONLY WITH DRACO [DOKONČENO]

92. kapitola

MINULE JSTE ČETLI:

Na, napij se." Do chvíle mi podala sklenku s vodou do ruky. Měla jsem pocit, jako bych tu nebyla více dní. Ale Lucius na sobě měl to stejné co ráno.
"Co? Co se stalo?" Zamumlala jsem. Nechápala jsem to.
"Omdlela jsi." Lucius vyměnil klidný tón, za naštvaný. "Drahý, nech ji. Viděl si, že normálně jí." Okřikla ho Narcissa.
"Omdlela? Z čeho?"
"Tvé tělo nezvládlo všechno tu zátěž. Měla bys pár dní odpočívat. A začít pravidelně jíst."
"Jídlo? Ne já ale jím. Jen jsem se moc nevyspala." Ohradila jsem se.
"Tak to vidíš. Isabell, neštvi mě. Tohle jsou základy pro lidský život." Okřikl mě Lucius.

Sklopila jsem hlavu, abych mohla protočit očima.
"Nemohla jsem usnout. A Draco spal." Probila jsem ho pohledem. Přeci nemůžu za to, že se mi nepovedlo usnout.
----

"Neprotáčej oči. Takhle přestane tvé tělo pro jednou fungovat úplně." Křičel dál.
Nechtěla jsem ho poslouchat.
"Bylo to pro jednou." Zalhala jsem.
"Doufám, že se to nebude opakovat. Jdi nahoru." Doslova mě vyhodil.
Naštvaně jsem se zvedla a snažila se nespadnout znovu na zem.
Musela jsem ležet pěkně dlouho.
Opřená o zábradlí jsem vycházela schody nahoru.

Draco ležel v posteli. Otočený zády ke dveřím.
Potichu jsem zavřela a přešla na postel vedle něho.
Myslela jsem si, že spí.
Pomalu jsem si lehla a ruku mu přehoupla přes bok, k jeho břichu. Natiskla jsem se k němu.
Ruku mi sundal a odsunul se.

Trochu jsem zakňourala, což ho donutilo otočit se ke mně.
Vysunul se nahoru do tkzv. sedo-lehu.
Poklepal do svého klína. Nebyla jsem si jistá tím, co po mně teď chce, ale přelezla jsem si k němu a schoulila se do klubíčka.
Rozhodně s ním už Lucius musel mluvit. Jinak by se choval..prostě jinak.

"Jak ti je?" Šeptla jsem. Hlavu jsem mu zabořila do hrudi.
"Fajn." Odsekl.
"Nebuď naštvaný." Hlavu jsem opět zvedla, abych si ho mohla prohlédnout. Měl úplně rudé oči. Viděla jsem v nich neskutečnou bolest.
Neveřícně jsem pootevřela ústa. Bylo mi ho líto, cítila jsem se za něho jednoduše řečeno špatně.
Rychle jsem se k němu zpět natiskla.
Nevěděla jsem co říct a nechtěla jsem, aby na mě hned začal křičet. Zaskočilo mne to.
Nakonec jsem přeci jen hlasitě polkla a pustila ho.

"Seřveš mě teď? Ať to mám za sebou." Můj pokus o to "nenaštvat ho" zřejmě selhával.
"Mohla bys díky tomu, klidně skončit v nemocnici." Tímto mi dal přesvědčení, že řekne nějaký monolog.
"A než začneš..ano já vím, že jíš. Ale musíš jíst pravidelně a ne jedno jídlo za den. To stejné se spánkem."
Neuvědomovala jsem si, že mi dlaněmi krouží po těle.
"Ale tak co jsem asi měla dělat? Já se snažila usnout, jenže jsem si zvykla na to, že mi každý večer vyprávíš, nebo čteš a teď to prostě nebylo. Nešlo mi usnout." Trochu jsem zvýšila hlas.

"Co bys tedy dělala kdybych skončil ve škole na ošetřovně? Vzhledem k famfrpálu je to dosti pravděpodobné." Tázavě nadzvedl obočí.
"Asi bych se v noci vytratila šla za tebou." Myslela jsem to upřímně, ale jeho to rozesmálo. "Ale tohle bylo poprvé a naposled, slibuju. Do příště to nějak vymyslím." Spojila jsem rty do rovné čáry.
"Poprvé? Až tak blbej nejsem."
Věděla jsem na co naráží, ovšem rozhodla jsem se mlčet, dokud to nějak nenakousne.

"Hele, poslouchej mě. Můžeme spolu být každou vteřinu za den, můžeme chodit a jezdit kam jen budeš chtít, řekni si o cokoliv a dám ti to..ale musíš na sebe také dávat pozor. To, že se v noci místo spánku vytratíš z pokoje za Mathewem, ti k tomu moc nedopomůže. Máš štěstí, že je teplej." Na konci se uchechtl, ale hned zase zvážnil.
"Já na tebe nechci tlačit, ale oba dva víme, že je toho na tebe moc, ale nechceš si to přiznat."