HOGWARTS? ONLY WITH DRACO [DOKONČENO]

90. kapitola

MINULE JSTE ČETLI:

"Chceš něco sundat?" Z jeho hlasu jsem poznala, že už se trochu uklidnil. Asi si vzpomněl na to, jak jsem lezla nahoře po lince a málem spadla dolu.
"Ne, už by mělo být všechno do-" Otevřela jsem skřínku a po zjištění, že se zde sůl nenachází, jsem si povzdechla.
"Tak asi ne." Otočila jsem se prosivě k Dracovi, který přešel ke mně.

"Co chceš?" Bez problémů pootevřel dvířka skříňky, na kterou jsem neměla šanci dosáhnout.
"Sůl prosím. Je to v takové.."
"Poznám sůl." Zasmál se a položil ji na linku.
"Máš chuť na čaj? Kafe? Nebo něco jiného?" Tázavě jsem ho pozorovala.
"Ne, dobrý. Pomůžu ti."
----

"Fajn. Tak teda, můžeš si přichystat talíř." Usmála jsem se.
"A dál?" Ještě nevyndal ani ten talíř a ptá se co dál.
"Já nevím. Tak třeba.." Nevěděla jsem co říct. "Ukážu ti jak a zkusíš si to." Navrhla jsem.
"Super." Konečně se upřímně usmál.
Otočila jsem se nazpět k lince a začala pomalu nalévat těsto na pánev a smažit palačinky.
Jeho pohled jsem ale po většinu času cítila na sobě, než aby dával pozor na to, co dělám.
"Teď ty." Trochu jsem couvla a uvolnila mu tak prostor.
Vykulil oči. "Takže teď mám-" Odmlčel se.
"Vezmi to těsto.. a nalij ho sem. Musíš tak akorát. Viděl jsi kolik jsem ho tam dávala já." Pozorovala jsem každý jeho pohyb.

"Dávej pozor, aby se ti to nepřipálilo."
"Tak, správně."
Otočil palačinku na druhou stranu. Sice asi až na pátý pokus, ale povedlo se mu to.
"Až si budeš jistý, že je, tak ji sundej a nalij tam další těsto." Odešla jsem se napít.
"Věští zábava je pozorovat tebe, když je děláš. To mě baví víc." Uchechtl se.
Protočila jsem očima.
"Dodělám je. Jdi si sednout." Přesvědčivě jsem pokývla k pultu. Řekla bych, že si sednul rád, protože po tom všem létání, ho musí bolet celé tělo.

Potom co do sebe Draco v jednu ráno natlačil více jak 5 palačinek, jsme zůstali sedět dole na pohovce. Draco opřený zády o roh, zatímco já schoulená v jeho klíně. Svou hlavu měl položenou na té mé. Pomalu jsem přestávala vnímat a i když mé odpovědi byly minimální, snažila jsem se zůstat vzhůru.

"Myslím, že je čas, jít spát." Promluvil pobaveně potichu.
"Uhm." Broukla jsem a více se k němu natiskla. V žádném případě se mi nechtělo vstávat. Draco to moc dobře věděl.
"Beruško. Jdeme spát. Vezmu tě, tak se nelekni." Hned co to dopověděl, jsem se ocitla ve vzduchu, div jsem nezačala panikařit. "Klid. Vezmu tě do postele." Věnoval mi polibek do vlasů a pomalu společně semnou v jeho náručí vycházel po schodech nahoru.
Poslední co si pamatuji je jeho tělo, ke kterému jsem se pevně tiskla, jako bych se snad bála, že mi ho někdo vezme. Přikrytí teplou dekou a vyprávění nějaké pohádky mi dalo jasné znamení, že můžu poklidně usnout.

------------------------------------------------------------------

Pohlazení po tváři a tichý hlas, mě donutili otevřít oči.
"Musíme vstávat." Rozespalý a chraptivý hlas osoby, která se tyčila nad mým tělem promlouval směrem ke mně.
Snažila jsem si co nejrychleji zvyknout na světlo v pokoji a pomalu jsem se vyhoupla do sedu. Nohy jsem spustila na studenou zem. Ihned mnou projel pocit chladu.
Blonďáček, jehož vlasy byly rozcuchané do všech stran zpozornil a přiběhl ke mně s černými ponožkami v ruce.
Věnovala jsem mu děkovný úsměv.

"Kolik mám času?" Promnula jsem si oči a rychle vstala na nohy. Můj tlak mě ovšem přesvědčil o opaku a já bych se bez pomoci dvou paží skácela k zemi.
"Opatrně," posadil mě zpět na postel. "Za hodinu a půl máme být dole." Starostlivě si mě prohlédl. Moc dobře ví, že bojuju s nízkým tlakem, ale chová se jako bych snad umírala.
"Jdu do sprchy." Oznámila jsem a chtěla se znovu zvednout.
"Pomalu a nezamykej si." Rozkázal. Pokývla jsem a došla do koupelny, kde jsem si vlezla pod teplou sprchu.
Dnes je ten den D.                   25. prosince
Jsou to divné Vánoce. Doma vždy hrály koledy a mamka pobíhala nervózně po celém domě, ale i přesto to byly vždy klidné Vánoce.
Zatímco tady, je prostě ticho. Nestěžuju si. To ne. Jen nejsem zvyklá a zatím se mi nepovedlo si zvyknout. I když musím se přiznat, že změna mi neuškodí.
Přece se není čeho bát.