Goodbye

2.KAPITOLA

Pohled Sky

Nakloním se trochu víc, abych lépe slyšela konverzaci babičky a mamky.
"Já vím, ale viděla jsi to sama, má svůj život a je šťastný. Taky si zasloužíš být šťastná. Přeju si, aby jsi byla šťastná" babička mamku obejme a ta si poposmrkne.
"Já vím, sluší jim to, jsou hezká rodina. Občas bych si přála být na jejím místě, ale přeju jí to, je to kam-" najednou mi podklouzne noha a zřítím se rovnou k zemi. Je to poměrně velká rána, takže se obě ženy na mě hned otočí. Sakra, mám průšvih. A zrovna jsem musela spadnout, když to bylo v tom nejlepším.
"Sky?! Jsi v pořádku?" přiběhne ke mně mamka, alespoň není naštvaná.
"Jo, jsem v pohodě" pomalu se posadím a opřu se o zeď.
"Co jsi tu dělala?" zeptá se babička, zvedne obočí a na čele se jí objeví vrásky.
"Já jsem šla do kuchyně pro pití, ale nějak to tady asi je mastný a podklouzlo mi to" zalžu a nervózně si strčím pramen vlasů za ucho.
"Dobře, tak příště dávej větší pozor. Snad víš, jak jsou pro tebe ty nohy důležité, že?" řekne mamka a lehce mě pohladí po tváři.
"Vím mami, už se to nestane" pousměju se, pomalu se zvednu a odejdu do kuchyně.

O několik týdnů později ležím na své posteli a píšu univerzitní esej. Udělám poslední tečku a spokojeně si oddechnu.
"Je to za mnou" řeknu si pro sebe a několikrát si esej ještě přečtu. Esej musí být poměrně egoistická, musí se tam vychválit všechno, co umím. Psala jsem tam o všech sportech, které dělám, pak taky jaké mám známky ze střední, co bych chtěla dělat v budoucnu a proč by si měli vybrat mě. Jsem s ní hodně spokojená. Vezmu si počítač, zvednu se a dojdu do kuchyně, kde klasicky sedí mamka s babičkou.
"Co nám to neseš?" usměje se mamka a nenápadně nakoukne. Já ale s počítačem uhnu a zasměju se.
"Dočkáš se" řeknu tajemně a položím počítač na stůl. Babička si mezitím vezme brýle, aby na to viděla, sice není tak stará, ale i tak je nosit musí.
"To je esej?" řekne překvapeně mamka. Ani nečekají na mou odpověď a rychle se začtou.
"Nádherný Sky" usměje se babička a já hrdě přikývnu.
"Teď už jen pohovor a máš to za sebou" řekne mamka a pohladí mě po dlani.
"Naše Sky je roznese na kopytech" obě se zvednou a schovají mě v náručí. Já je pevně objímám ještě tak pár minut.

Dnes je ten den. Ten den, kdy jdu na pohovor na moji nejvíc vysněnou školu, Harvard. Už cestou začnu být nervózní jako prase. Neustále si hraju s vlasy a chvílemi se i klepu. Když tam dojedeme a uvidím červenou omítku školy, trochu mě to přejde a usmívám se od ucha k uchu. V hlavě si představuju, jak procházím těmito chodbami každý den. Je to krásná představa, jenom aby se alespoň dotkla reality. Hned co projdu dveřmi se stres nahrne zpátky a hned dvakrát větší. Mám pocit, že budu zvracet, ale zároveň se mi nechce. Dojedeme ke kanceláři a mamka s babičkou na mě počkají venku.
"Zvládneš to, prostě buď sama sebou" povzbudí mě mamka.
"A i kdyby jsi se nedostala, tak tu máš pořád ještě Kolumbijskou nebo Yale, hlavně se moc nestresuj" hah, to se babičce řekne lehce, jí tady nejde o osud. Je pravda, že mám další dvě možnosti, ale na Yale mě to nikdy netáhlo. Zhluboka se nadechnu, vydechnu a vzpomenu si na všechno, co jsem jim chtěla říct. Ještě naposledy si to projdu v hlavě a vejdu do kanceláře. Přivítá mě tam poměrně mile vypadající paní postaršího věku.
"Tak se posaďte slečno" řekne se zářivým úsměvem od ucha k uchu a já tak udělám, div se nepřerazím o židli.

"Četla jsem vaši esej, ale stejně se vás zeptám na pár zásadních otázek" řekne mi mezitím, co si moji esej vyjede na počítači.
"Takže co tedy přesně vás táhne na Harvard?" jo, tuhle otázku mám připravenou, uf.
"Od malička to byl můj sen se sem dostat. Je to škola s velkým jménem a vždycky jsem chtěla být její součástí" žena kývne a popojede v mé eseji o kousek dál.
"Jaký je tedy důvod, proč bychom vás měli přijmout?" s touhle otázkou jsem naštěstí taky počítala.
"Mám nadání na taneční sporty, spoustu z nich dělám i závodně a-"
"Jsou to poměrně běžné sporty, děláte ještě něco výjimečnějšího?" zeptá se a její otázka mě poměrně překvapí. Taky mě vykolejí to, že mi skočila do řeči.
"No, já, latinskoamerické tance" vysekám ze sebe div nekoktám.
"Myslela jsem něco víc neobvyklého" vykulím na ni oči. To snad není dost neobvyklé? Jenom zakroutím hlavou, protože moc nevím, co tím myslí.
"A mám skvělý průměr" dodám ještě to, co jsem chtěla říct předtím. Paní si pak povzdechne a položí její brýle na stůl.
"Konkurence je veliká, na Harvard nehledáme jen dobré lidi, my hledáme výjimečné lidi. Lidi, kteří dělají něco neobyčejného a obohatí tak nejen sebe, ale i nás" po této větě se mi zatmí před očima a už jenom čekám na tu další.