Goodbye

29.KAPITOLA

Pohled Sky

To je mi teda zase záhada, všechno se tu hrozně zamotává. Jak je možné, že jdu do Kanady a jen tak čirou náhodou potkám kluka, kterého rodiče nejspíše znali moji mamku. Je tohle vůbec reálné nebo je to jeden dlouhý sen? Sen by byl asi pravděpodobnější, vzhledem k situacím, ale obávám se, že tohle je realita.
"Můžeme ji zkusit najít na Spotify, bude tam i kdo ji nazpíval. Jestli to je můj táta, tak se budu šíleně stydět, že jsem to nevěděl" řekne Noah a mě to donutí k lehkému úsměvu. Je to docela hezký, jak respektuje a obdivuje svého tátu. Kéž bych i já měla tátu a mužský vzor. Mamka s babičkou jsou skvělé, ale muži v rodině mi chybí. Mělo to na mě špatný vliv v tom, že jsem neuměla věřit klukům a mluvit s nimi. Všichni moji kamarádi jsou kamarádky, tedy až doteď, teď už mám Noaha a Aidena. S těmi se všechno změnilo, naučili mě vůbec mluvit s kluky.
"Jo, jasně, za pokus to stojí" usměju se a Noah si sedne na nějakou starou pohovku a vytáhne svůj telefon. Já si sednu vedle něj, on mě automaticky obejme kolem ramen a mobil ovládá jen jedním palcem.

Je to celkem zajímavý pro mě, protože já mám krátké prsty a když ho držím, na druhou polovinu telefonu dosáhnu jen tak tak, ale on s tím očividně nemá vůbec problém. Po chvíli na Spotify najde tu písničku, je od nějakého Camerona Dallase. Mně to jméno nic neříká, ale Noah překvapeně vykulí oči.
"Co? Co je? Znáš ho?" řeknu taky vykuleně. On horlivě přikývne a podívá se mi do očí.
"To je tátův kámoš už od školy, je jako můj vlastní strejda"
"Oh, to je hustý. Teď máme ale ještě víc otázek, než odpovědí. Proč má u sebe tvůj táta písničku kamaráda a proč psal písničku pro moji mámu? Měl ji snad rád?" zeptám se spíš řečnicky.
"No...tvoje máma kvůli něčemu odešla, že?" zeptá se Noah a já přikývnu a nechápavě nakrčím obočí.
"No a ty nevíš, kdo je tvůj táta" řekne, já znovu přikývnu a začne mi to docházet.
"Takže co když-"
"Co když je tenhle Cameron můj táta? Proboha" vykulím oči a dám si ruce před pusu.
"Jak moc je to pravděpodobné?" zeptám se ho a dlaně se mi začnou potit.

"No kolik je tvé mámě? Mohli bychom od jejího věku odečíst tvůj věk a tak zjistit, jestli tu mohla být v období, kdy má s nimi tuhle fotku. Je to sice dost nepřesné, ale asi nejlepší, co máme" řekne Noah. Někdy si připadám, že jsme úplní detektivové, které jsem doteď znala jen z knížek. Všechno Noahovi řeknu a nakonec se shodneme, že věkem by to sedělo.
"Kde ten Cameron žije?" zeptám se ho, ale krk se mi přitom stáhne. Je to divný pocit, když po osmnácti letech můžete poznat svého otce.
"Tady v Torontu, proč? Chceš ho vidět?" zeptá se a já nejistě kývnu.
"Asi jo, ale zatím nanečisto, jenom bych ho chtěla poznat. Můžeme zjistit, jestli jsem mu třeba trochu podobná nebo tak"
"No, máš podobnou barvu vlasů" řekne Noah. Mně se sevře žaludek a dech se mi zrychlí. Je to opravdu možné? Po osmnácti letech? Tomu se jen těžko věří. Noah se chystá něco říct, ale zezdola se ozve hlas jeho mamky, která nás volá na oběd.
"Tak jo, asi bychom měli jít" řekne Noah, pomalu se zvedne a pomůže mi na nohy.
"Jo, asi bychom měli. Noahu, můžeš nějak zařídit, abychom tam k němu mohli jít a zároveň aby to nevypadalo divně?" zeptám se, Noah jenom přikývne a společně se vydáme dolů.

"Tak co, našli jste to?" zeptá se jeho mamka a my si vyměníme zmatené pohledy.
"Jako co?" zeptá se Noah a lehce nakloní hlavu.
"No přece tu věc, kterou jste hledali" odpoví mu Jessie a my oba totálně zkameníme.
"Ježiši, tak jsme se u toho bavili, že jsme na to zapomněli. Ale jo, nakonec jsme to našli" řeknu rychle a snažím se znít co nejvíc klidně. Nevím, jestli se mi to daří, ale i snaha se cení.
"Dobře, to jsem ráda, já jsem mezitím vyrobila nějaké lapače snů, chcete se pak podívat?" nabídne nám Jessie a my horlivě přikývneme. V dnešní době je už téměř zázrak, když se něco dělá vlastníma rukama. Řekla bych, že toho si vždycky všichni budeme cenit víc, než když to vyrobil nějaký stroj a potom vyrobil dalších sto identických. Ruční práce má duši podle mě.
"Mami? Chtěl jsem se tě zeptat, jestli bychom mohli navštívit strejdu Camerona? Už dlouho jsme u něj nebyli, víš? Tak mě napadlo, že by byla na čase návštěva" řekne Noah a nevinně se zazubí. Musím říct, že kdybych nevěděla, o co mu jde, tak bych to asi nepoznala. Určitě by se uživil i jako herec.