Goodbye

60.KAPITOLA

Pohled Sky

O pár dnů později se probudím natěšená, ale nervózní. Dneska se chystám po půl roce jet zpátky do Států. Máme teď prázdniny ve škole a proto jsem se rozhodla, že se tam pojedu podívat. Mamka o tom neví, takže to bude překvapení. Těším se, až uvidím babičku a doufám, že na tom bude dobře a že jí léčba pomohla. Ona je jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla utéct. Nechtěla jsem studovat bez stipendia, aby mi mamka musela školné platit, proto jsem se rozhodla utéct. Vím sice, že to nebyl ten nejlepší nápad, ale zase všechno špatné je k něčemu dobré. Kvůli útěku jsem poznala úplně jiný svět a moje dva kluky. Aidena, mého přítele, a Noaha, mého nejlepšího kamaráda. Teď je ale na pár dní opustím. Aiden sice breptal a nechtěl mě pustit, ale nakonec jsem ho společně s Noahovou pomocí přesvědčila. Rychle si vezmu svůj kufr a seběhnu dolů. Nechtěla jsem otravovat Jessie a chystám si něco koupit cestou. To by ale samozřejmě nebyla ona, aby mi snídani neudělala.
"Ježiš, to jsi nemusela. Ale děkuju." usměju se na ni a sednu si k snídani. Jako vždy je výborná. Pak se rozloučím a vydám se na letiště.

Cesta je sice dlouhá, ale mně uteče jako voda. Letadlo oznámí začátek přistávání a mně to už připadá jako pár vteřin, i když ve skutečnosti je to něco okolo dvaceti minut. Přistaneme hezky hladce na zem a všichni začneme tleskat. Já už si sbírám věci a jsem připravena vystartovat. Když konečně letušky dovolí, že můžeme jít, procpu se ven a chytnu si taxi. Upřímně je až divné, když pro mě přijede to naše klasické žluté taxi. Už jsem si tolik zvykla na ty kanadské autobusy, které jsou na zastávce každou chvíli, že je pro mě divné do taxíku nasednout. Nakonec to ale zvládnu a po půlhodině dojedeme na adresu, kde jsem žila celý svůj život. Ani nevím proč, ale začínám být hrozně nervózní. Možná to bude tím, že jsem tu nebyla půl roku. Možná to je i tím, že se bojím, jestli vůbec můj pokoj zůstal mým pokojem. Co když už ne? Je to jako když vám někdo přestřihne záchranné lano. Vím, jsem trochu hysterka, ale přeci jen to většinu mého života byl můj domov. Je divné kdybych už tu neměla ten svůj pokoj, do kterého jsem se vždycky mohla zašít, když se něco dělo.

Dojdu ke dveřím našeho bytu a zaklepu. Zanedlouho se dveře otevřou a v nich se objeví překvapený výraz mojí babičky. Chvíli se na mě jenom tak kouká a nejspíš nedokáže uvěřit vlastním očím, potom se lehce odvrátí směrem do bytu.
"Klaire! Pojď sem, rychle! Asi mě z těch prášku už šálí zrak." zvolá a moje mamka rychle přiběhne, ale okamžitě, jak mě uvidí, se zastaví a úplně zkamení. Na tváři se jí ale rozlije úsměv, při kterém mě zahřeje srdíčko.
"Sky?! Co tu proboha děláš?" zeptá se mamka a s babičkou si vymění překvapené a šťastné pohledy.
"Takže mě zrak nešálí. Ještě vidím dobře a poznám svoji vnučku."
"Ano, jsem to já. Přijela jsem, protože máme teď prázdniny a hrozně jsem vás chtěla vidět. Nevadí to?" zeptám se a ony okamžitě prudce zakroutí hlavou, div si ji nevykroutí.
"Nenene, jen pojď dál." vtáhne mě dovnitř babička. Je pravda, že za ten půl rok se trošku změnila. Ale jsem ráda, že je jí už lépe. Připadá mi taková živější, než předtím, což je skvělé. Jsem ráda, že jsem se rozhodla odjet. Platit vejšku a ještě babiččinu léčbu by nešlo dohromady. Tohle mi dokazuje, že jsem udělala správnou věc a to nejen pro sebe.

"Tak pojď mi povídat. Klaire mi něco málo pověděla, ale já to chci slyšet i od tebe a podrobněji." chytne mě babička za rámě a už mě táhne ke stolu. Posadíme se a obě ženy si sednou proti mně.
"Tak povídej. Chci vědět všechno." usměje se na mě babička a já začnu vyprávět. Upřímně jsem ráda, že to vzala takhle a nedostala jsem hned na přivítanou seřváno. I když myslím, že je to tím, že už se dávno vyvztekala.
"No a mám takovou novinku i pro mamku." oznámím nakonec a kouknu se na mamku a pak i na babičku. Ty na mě napjatě koukají a čekají, co ze mě vypadne.
"Mami, pamatuješ si toho Aidena? To je ten černovlasý." vysvětlím a mamka zaraženě přikývne.
"Pamatuju si ho." odpoví.
"No, tak jsme se dali dohromady." řeknu trochu nervózně a dám si pramen vlasů za ucho. Na chvíli dokonce sklopím pohled. Musím říct, že tohle bylo docela těžké pro mě. Někomu by to asi jako nic zvláštního nepřipadalo, ale pro mě to je nová neprozkoumaná oblast a nevím, jak mamka zareaguje.
"P-páni. No, to je skvělý!" zaraduje se mamka a položí svou ruku na tu mou. Pak mi ji lehce stiskne. Podívám se na babičku, která se směje od ucha k uchu. Jsem ráda, že to vzaly dobře.