Goodbye

14.KAPITOLA

Pohled Sky

(Omlouvám se za změnu pohledu! Všimla jsem si až v té chvíli, kdy jsem to měla celé dopsané :(( Snad mi to odpustíte a i tak se Vám to bude líbit)

"Sázka, no, sázka" začne Noah koktat a vypadá, jako by právě viděl ducha. Je úplně bílej, kromě tváří, ty jsou rudé, jako kdyby to přehnal s tvářenkou.
"Sázka? Aiden a já, sázka, my, dát" říká nesmyslně a já na něj zaraženě koukám a vůbec nechápu, o co tu jde.
"Sázka o to, kdo dýl vydrží bez sebeuspokojení" vymele Aiden a já sebou lehce škubnu překvapením.
"Jo, přesně ta- co?" řekne Noah a koukne se prudce na Aidena. Chvíli na sebe koukají a pak Noah upře svou pozornost na mou zmatenou maličkost.
"Jo, no, jasně že jsme se vsadili, jenom jsem nečekal, že ti to Aiden řekne" Noah vypadá dost nervózně, ale já mu uvěřím a přikývnu.
"Dobře, no to jste mi nemuseli říkat, stačilo říct, že je to něco osobního" lehce se usměju a sednu si vedle Noaha. Uvidím, že kluci se na sebe koukají s pusou rovnou jako přímka. Jejich výrazy jsou opravdu vtipné, ale upřímně se nedivím. Po pár vteřinách se připojí i Sasha, která si sedne vedle Aidena a probodne mě pohledem. Proč mě tak nenávidí? Vždyť já s Noahem jenom bydlím...jo aha, bingo, o to asi jde.

Jak jsem slíbila, tak se jí pokusím dostat víc do středu pozornosti, ale kluci se stále galantně vrací tématem ke mně. Takže si povídáme asi ještě půl hodiny a pak zamíříme domů. Jenom se rychle se všemi pozdravím a utahaná dojdu do pokoje. Tady v Kanadě jsem ze všeho více utahaná, než jsem byla po pěti trénincích za sebou doma. Jenom se v rychlosti protáhnu, aby se mi nezkrátily svaly, vezmu si notebook a lehnu si do postele, kde začnu psát svou esej. Šíleně se do toho zaberu, že si ani nevšimnu Noaha, který vešel do mého pokoje. Někdy je snad jako myška, tichý a neviditelný. Všimnu si ho až v té chvíli, kdy si lehce odkašle. Rychle uložím práci a kouknu se na něj zvědavě.
"Potřebuješ něco?" zeptám se a on se zubí od ucha k uchu.
"Ne, ale ty ano. Pojď, půjdeme nakoupit nějaké oblečení, ať jsi připravená" řekne mi, div se u toho nesměje radostí. Vypadá to, že opravdu brzo nadšením pukne.
"Noahu o co jde? Řekni mi to prosím" udělám na něj psí oči a on chvíli vypadá, že to řekne, ale pak odtrhne pohled a zakroutí hlavou. Popadne mě za ruku a rozeběhne se dolů.

"Hej, Noahu! Co blázníš?" vykulím oči, běžím za ním a směju se. On doběhne ven a otevře mi dveře od auta.
"Račte si sednout slečno" pokyne mi Noah, já přikývnu a sednu si poslušně do auta, kde sedí jeho táta i mamka. Trošku víc nechápu, ale připoutám se a čekám, kam se jede. Nakonec dojedeme k nějakému obchodnímu centru a vystoupíme. Opravdu mi jdou koupit oblečení?
"Eh, to vážně nemusíte, mně stačí to, co mám" řeknu nervózně a dám si vlasy za ucho.
"Budeš tu snad dlouho, ne? Nemůžeš dokola nosit tři trička" zazubí se Noah, chytne mě za ruku a vydá se dovnitř.
Jeho rodiče nás následují. Dojdeme tam a oni mě zatáhnou do jednoho z obchodů.
"Vyber si a běž do šaten" usměje se Jess a já si začnu prohlížet oblečení jen tak na oko. Do oka mi padne jedna cena, která je absolutně brutální, tolik peněz nemám a nedovolím jim to platit.
"Můžeme jinam?" zeptám se a začnu si mnout prsty.
"Proč? Nic se ti tu nelíbí? Já myslel, že to bude tvůj styl" řekne Noah smutně a mě píchne u srdce, tohle jsem nechtěla.
"Ne, Noahu líbí, moc se mi to líbí, jenom to je nad moje zbylé peníze" všichni si vymění pohledy a dostanou záchvat smíchu.

"To ti koupíme my, neboj se a nekoukej na ceny, opravdu. Tím nám uděláš radost" řekne Shawn a já nakonec přikývnu. Moc se mi do toho nechce, ale přemluvím se, abych nekoukala na ceny a beru si to, co se mi líbí. Pak dojdu do šaten a vezmu si první outfit. Noah stojí před kabinkou a čeká. Když otevřu a vykouknu, vykulí oči.
"Páni, moc ti to sluší" prohlédne si mě a vidím na něm, že ze mě nemůže spustit zrak. Prostě se musím usmát pro sebe. Pak si na sebe vezmu další outfity a Noah má u všech stejné reakce. Ostatně i mně se všechny moc líbí, takže jsem spokojená. Vezmu si ty věci a vyjdeme z šaten.
"Tak co?" zeptá se Shawn a já otevřu pusu, abych něco řekla, ale Noah mě nenechá.
"Bereme všechno" řekne a já vykulím oči, ale už radši nic neříkám. Pak projdeme ještě pár dalších obchodů a mám chvíle, kdy mě tíží svědomí. Ne jen kvůli tomu, že do mě cpou peníze, ale také proto, že mamka s babičkou musí být už strachy bez sebe. Jak se asi mají? To zůstává otázkou asi na dobu neurčitou.