Goodbye

40.KAPITOLA

Pohled Noaha

Když Sky vyšla ze dveří, aby se vydala za svojí mamkou, já jsem se vydal do svého pokoje, kde jsem si s sebou vzal věci na hokej. Teď už s tátou jedeme směr zimní stadion. Hrozně se těším, až zase sevřu hokejku v rukách a až čepele na mých bruslích budou prořezávat led. Led je místo, kde mám vždycky pocit, že se cítím doma. Ať už jsem na tom byl jakkoliv, na ledě se vždycky všechno srovná. Skvěle si při tom protřídím myšlenky. Když tam konečně dojedeme, rozloučím se s tátou a vydám se dovnitř. Dojdu do šaten, kde už na mě čeká Aiden a převléká se do dresu.
"Čau kámo." zvedne ruku na plácnutí a já si s ním plácnu. Pak se našim chlapským způsobem obejmeme.
"Čau, jak je?" zeptám se ho.
"V poho brácho, co ty?" zeptá se mě taky, když už se začnu také převlékat.
"Jo, hele jde to. Těším se, až si zahrajeme." odpovím mu a on přikývne na souhlas, že se taky těší. Pak už konečně jsme oba připraveni a vydáme se na led. Na lavičce si nasadím brusle, stejně tak udělá i Aiden. Pak se začneme oba rozehřívat tím, že jezdíme na ledě a jen tak lehce si pohráváme s puky.

Asi po pěti minutách se oba uchýlíme k bráně a střídáme se v tom, kdo střílí na bránu.
"Jak se má Sky? Nevíš náhodou, co teď asi dělá?" zeptá se mě najednou Aiden. Ach, ten jeho zájem o ni. Má ale jediné štěstí, že ji neposlal k čertům po tom, co spolu spali, jak to už několikrát udělal jiným holkám. Teda ne že by na ně byl nějak zlej nebo tak, ale spíš jim hodil takovej ignor.
"Asi dobrý, teď je pravděpodobně s mámou." odpovím mu celkem v pohodě, on na mě ale vykulí oči a trochu i otevře pusu.
"S mámou?" zeptá se zaraženě a já přikývnu.
"Počkej, Sky je teď v Americe?" vyplaší se a vidím na něm, že má sto chutí odejít, chytit první let a odjet za ní. Ani netuším proč, ale nějakým způsobem mě to potěší. Neměl bych ale spíš žárlit? Aktuálně absolutně vůbec netuším, ale žádnou žárlivost nepociťuju.
"Ne blázne, není, její máma přijela sem. Sky ji pozvala." odpovím mu a on vykulí oči snad ještě víc. Vypadá to, že každou chvílí mu z očních důlku vypadnou.
"Jo aha, uf, já jsem se lekl." dodá a trochu s oddychem se zasměje.

"Jo, vypadal jsi, jako by tě chytl infarkt." dodám se smíchem a poplácám ho po zádech, on se ale kvůli mé poznámce tváří jako kakabus.
"Taky že málem jo. To mi nemůžeš říct rovnou?" protočí oči a já se musím zasmát. Jako jo, opravdu mě baví ho srát. To je taková naše tradice a zvyk, že se sereme navzájem, jenom do holek jsme si nikdy nejeli, než se nám v životě objevila jedna opravdu výjimečná holka. Pak už ani jeden z nás nemluví. Nevím, proč nemluví Aiden, ale já mám v hlavě jen jednu osobu, na kterou musím myslet. Ale upřímně pochybuju, že Aiden myslí na něco jiného, než já. Nanejvýš je možné, že nemyslí na nic, to by bylo docela normální u něj. Nechápu, jak po něm může jet tolik holek. Dobře, je vysokej, černovlasej, má tmavý oči a vysportovanou postavu, ale v hlavě už toho tolik nemá. Neříkám, že já bych byl nějaký ošklivý káčátko, ale většinou holky jely spíš po něm, než po mně. Hokejem to být taky nemůže, protože ten hrajeme oba. Jak jsme spolu vyrůstali, máme toho dost společného a odlišuje nás hlavně vzhled a pak povaha. Tak podle čeho ty holky vybírají?

Když dokončíme náš individuální trénink, dojdeme do šatny a převlékneme se.
"Bro, mám celkem hlad, nezajdem do McDonaldu?" navrhne mi Aiden a já přikývnu.
"Jo, to je dobrej nápad."odpovím mu a společně se vydáme ven ze stadionu. Dojdeme si na autobus a přesuneme se blíže centru Toronta, kde to bude rozhodně ještě o trochu lepší, než tady. Na zastávce, která je blízko našeho oblíbeného McDonaldu, vystoupíme a pak už nám trvá asi jenom pět minut, než tam dojdeme. Oba si objednáme a sedneme si na jedno místo k oknu. Dříve jsme tu měli takovou tradici, že jsme vždycky seděli u okna a sledovali holky, co tu procházeli. Říkali jsme si, jaké se nám líbí a vždycky jsme se shodli na tom, že máme úplně opačný vkus na holky, což je celkem zajímavé vzhledem k naší aktuální situaci.
"Kámo, pamatuješ na-" začne Aiden, ale já ho přeruším.
"Zrovna jsem na to myslel." řeknu a oba se zasmějeme.
"Joo, to byly časy." řeknu zamyšleně a na chvíli se na sebe s Aidenem podíváme a oba naráz vyprskneme smíchy. Smějeme se tak hlasitě, až na nás kouká všechen personál i hosti. Až po několika minutách se nám podaří se uklidnit.