Goodbye

38.KAPITOLA

Pohled Klaire

"Vypadáš, že jsi tu šťastná." řeknu, když sleduju svou dceru, jak nadšeně vypráví o tom, co tady zažívá. Někdy, když mi říká, kam šla a co tam dělala, si v hlavě představuju sebe. Kdysi dávno jsem tam také chodívala a trávila čas se svými kamarády, které jsem už devátenáct let neviděla. Řeknu vám, je opravdu zvláštní tu teď zase být. Z jedné strany bych odletěla i se Sky prvním letadlem, z druhé strany bych tady ale zůstala. Přece jen...je to už všechno hrozně dávno a určitě by mě ani nepoznali, kdyby mě viděli. Navíc žijeme v poměrně velkém městě. Jaká je šance, že se potkáme? Když nad tím začnu uvažovat, připadá mi v podstatě absurdní, co jsem celou dobu říkala a vyváděla. Moje dcera ode mě musela utéct, aby mi tohle ukázala. Ukázala mi, že už je to minulost a já můžu konečně jít dál a nebát se alespoň někdy přijet do Kanady. Bože, někdy jsem byla příšerná máma. Nedovolila jsem jí jet ani na školní výlet k Niagarským vodopádům. A proč? Vůbec netuším. Chtěla jsem ji asi držet dál od Kanady, dál od mého starého života a hlavně co nejdál od něj...

"Ma-mami? Posloucháš mě?" dostane mě Sky zpátky do reality, když mi zamává před očima. Rychle zamrkám a zaklepu hlavou.
"Jo, jo poslouchám. Promiň, jsem jenom strašně unavená z letu. Ale to nevadí." dodám rychle, kopnu do sebe doušek kafe, abych se trochu probrala.
"Tak ti najdeme hotel, ať si můžeš odpočinout, jo?" navrhne mi moje starostlivá Sky, ale já rychle zakroutím hlavou.
"Nepřijela jsem přece proto, abych spala někde na hotelu, ne? Přijela jsem za tebou, tak mi to tady musíš ukázat. Vůbec to tu neznám, takže budeš můj průvodce." zalžu a usměju se na ni. Vlastně ani nevím, proč jsem jí nikdy neřekla, že jsem vyrůstala v Kanadě. Nejspíš jsem měla strach, že by byla blíž k pravdě, kterou vím jen já a moje mamka.
"Ale-" začne Sky, ale já ji nenechám vůbec mluvit.
"Žádné ale, prostě mi to tady ukaž." řeknu, když už dopiju poslední doušek kafe. Sky si taky dopije poslední kousek svého milkshaku, zaplatíme a vydáme se ven z kavárny. Opět mě pohltí ten známý ruch a obklopí mě známé ulice. Když se rozhlížím, na každém místě najdu nějakou vzpomínku s mými kamarády. Nejspíše se zase moc zasním, protože Sky se mnou zatřese.
"Mami, jsi v pohodě?" zeptá se a já hned přikývnu. Radši nic neříkám a vydám se někam.

"Co je třeba tudy?" zeptám se, i když vím úplně přesně, co tam je, nebo alespoň bylo.
"Tak to kdybych věděla." zasměje se Sky a já se trochu zarazím a podívám se na ni. Ona vykulí oči a párkrát naprázdno zavře a otevře pusu.
"No - totiž - tam se to totiž opravovalo víš? Takže já tam zatím ještě nebyla." řekne Sky a já přikývnu, i když je mi jasné, že lže, akorát nevím proč. Jelikož já vím přesně, co tam je, tak podle mého očekávání dojdeme do takového útulného parku. Ihned mě zahalí spouští vzpomínek. Vidím je před očima jako film, který se ale nedá zastavit. Je zvláštní, že na tomhle místě se vůbec nic nezměnilo. Každá lavička, každý koš, všechno je na svém místě. Je to přesně tak, jak si to pamatuju, jenom stromy jsou o hodně vyšší a mohutnější. Oproti tomu, kdy jsem tu bývala já, je to spíš taková džungle.
"No, to vypadá hezky." řeknu, jako bych to tu vůbec nepoznala
"Jo, moc pěkný." dodá Sky se zvláštním tónem. Chvíli se na ni koukám, ale pak nad tím jenom zakroutím hlavou a pozoruju okolí.

"No a co škola? Kdy ti začne?" zeptám se, aby nebylo ticho. Je zvláštní, že dokud jsem tu nebyla, tak jsem měla milion otázek, na které jsem se chtěla zeptat. Když jsem ale tady, je mezi námi ticho, jako by se něco změnilo. Něco, co nedokážu pochopit.
"Už za pár týdnů. Těším se a zároveň se bojím."
"Čeho?" zeptám se.
"No, tak různě. Asi zkoušek a tak no. Pořád si nejsem jistá, že to zvládnu."
"Určitě zvládneš Sky, jsi moc šikovná a dospělá." řeknu a mám co dělat, abych udržela slzy na uzdě. Je to divné, když jsem jí ještě nedávno držela v náruči jako malý růžový uzlíček, teď už je to dospělá žena, co sama žije daleko od domova, ode mě a od všeho, co do téhle doby znala. Máme spolu vlastně strašně moc společného, když se nad tím tak zamyslím. Je vidět, že jsme matka a dcera. Obě jsme v hodně brzkém věku opustily místo, kde jsme vyrůstaly a začaly život v jiném městě. Já jsem sice alespoň měla mamku, ale do toho jsem měla ještě dítě v břiše, což vše komplikovalo, ale zároveň jsem měla alespoň ji a to pro mě bylo to nejdůležitější. Je to moje světlo na konci tunelu.