Goodbye

3.KAPITOLA

Celá nadšená dojdu do kuchyně za mamkou a babičkou, které klasicky sedí u stolu a probírají všechno možné i nemožné.
"Mami! Neruším?" zeptám se a přisednu si k nim.
"Ahoj, ne, ty nikdy" usměje se, dá mi pusu do vlasů a pod nos mi dá snídani v podobě müsli s bílým jogurtem.
"O čem jste si povídaly?"
"O tom, jaká je škoda, že tě nikam nevzali, ale co, to je jejich škoda. Naše holčička má na víc než nějakej Harvard nebo Yale" mamka protočí oči a zasměje se. Teď je ideální šance to říct.
"Mami když už o tom mluvíš, vlastně mě napadlo-" trochu se odmlčím, abych si získala jejich pozornost. To se samozřejmě povede a obě ženy na mě tázavě koukají.
"Že když mě v USA nechtějí, měla bych to zkusit jinde"
"Kde bys to chtěla zkoušet? Ty víš, že Klaire tě do Evropy samotnou nepustí" řekne mi babička, ale já jen máchnu rukou.
"Do Evropy ne, já chci do Kanady" zazubím se a nadšeně povyskočím. Hned se ale leknu, když mamka vyprskne kafe.
"Tak to v žádném případě" odsekne mi přísně a já se na ni zmateně a smutně podívám.
"Počkej, to jako proč?" do očí už se mi nahrnou slzy.

"Do Kanady ne, zkusíme další vejšky,
ještě jich tu je dost" odsekne mi mamka a já smutně přikývnu.
"Připrav se, za chvíli máš gymnastiku" usměje se a odejde do koupelny. Já si povzdechnu a pomalu dojím svoje jídlo.
"Maminka to myslí dobře. Nedělala by nic, co by ti škodilo" jenom přikývnu a zůstanu chvíli ticho, mezitím co umývám svou misku.
"Jo, asi máš pravdu" přikývnu a dojdu do pokoje. Kouknu se na kufr a povzdechnu si. Budu trubka bez vzdělání. Absolutní nicka, moje budoucnost ztoskotá jako Robinson Crusoe, jenomže narozdíl od něho, já se z toho nedostanu. Nejlepší šance pro mě bude tančit u tyče, alespoň něco se pro mě najde. Mamka mě bude ale nenávidět za to a o babičce a jejích starodávných názorech ani nemluvím. Sakra. Ale jako učitelku tance mě nikam chtít určitě nebudou. Třeba budu mít štěstí a vezmu si nějakého bohatého kluka. Co to plácám? Nicku bez vejšky jako mě nikdo chtít nebude a už vůbec ne nějakej bohatej, hezkej, hodnej kluk. Dojdu k posteli a spadnu čelem na ni. Nechám slzám volný průchod a nevnímám svět okolo sebe, dokud neucítím ruku na mých zádech. Pomalu se otočím na bok a kouknu se na vrásčitou tvář babičky.

Rychle si otřu slzy. To poslední, co chci, je ještě přidělávat starosti babičce.
"Neplakej Sky" něžně mě pohladí po tváři.
"Promiň babi" otřu si oči do sucha a párkrát zamrkám.
"Radši schovej ten kufr, kdyby to viděla Klaire, byla by pěkně naštvaná" upozorní mě babička. Mě se zmocní zvědavost a rozhodnu se zeptat na otázku, co mi vrtá hlavou. Ostatně babička vypadá přístupněji než mamka.
"Proč mamka kvůli té Kanadě tak vyvádí? Jednou jsem měla jet na výlet se školou se podívat na Niagarské vodopády a nemohla jsem, bylo to snad protože to bylo moc blízko Kanady? Co je na ní tak špatného? Mně se zdá celkem hezká" konečně vyřknu otázku, která mě trápila posledních deset minut. Babička ale zareaguje podivným způsobem. Co nejrychleji se zvedne a všechna něžnost z jejího obličeje opadne. Trochu se toho leknu, nebývá moc často naštvaná, je to taková ta typická babička, co vám udělá sušenky s mlékem do postele a bude vám vyprávět pohádku na dobrou noc. K Vánocům vám uplete svetr a kdybych nesportovala, mám už asi o sto kilo víc.
"Klaire na tebe čeká, jedete na gymnastiku. A ten kufr okamžitě ukliď a až se vrátíš, tak ho vybalíš" řekne přísně a pak odejde. Chvíli jenom vylekaně koukám za ní.

Vzchopím se, připravím si věci na gymnastiku a dojdu ke dveřím, obuju se a společně s mamkou se vydám do auta. Sednu si dopředu a připoutám se. S mamkou spolu neprohodíme ani slovo celou cestu, je to zvláštní atmosféra. Když tam konečně dojedeme, vystoupím a z kufru si vezmu věci. Dojdu do šatny a tam se zaposlouchám do rozhovoru holek, když se převlékáme.
"Mě vzali na Kolumbijskou?! Chápeš to?! Já půjdu se Stevem na školu, budeme každej den spolu, budeme se spolu procházet, učit se a každá noc bude nezapomenutelná" řekne jedna z mých kamarádek, Vanessa. Musím trochu závidět, když slyším, jak jí všechno vyšlo podle plánů.
"Jo? Tak to je paráda. Mě vzali na Harvard, prý byla přede mnou nějaká holka, která pro ně nebyla vůbec zajímavá, ale já jsem je nadchla. To musela být hrozná trubka" odpoví jí Fiona, také moje kamarádka. Sice nevím, o kom mluví, ale myslím, že to jsem já. I když to ale neví, stejně mě její slova bodnou u srdce.
"A co ty Sky?" zeptá se Vaness a já se falešné usměju.
"Jo, super, Yale je můj" polknu a radši se rychle kouknu na svou obruč.