Goodbye

21.KAPITOLA

Pohled Sky

S vytřeštěnýma očima koukám na číslo, které mi volá. Je to to samé číslo, ze kterého mi předtím psala máma. Jsem tak v šoku, že přestanu vnímat okolní svět. Jediné, co teď zvládnu, je koukat do mobilu, ale dokonce ani zvednout nebo položit hovor nejde. Někdo se mnou zatřese a já se vrátím do reality. Najednou se mi pomalu vrátí sluch a zrak, který jenom netrčí na mobilu a prudce se rozhlédnu po Noahovi a jeho rodičích, kteří na mě všichni koukají. Výrazem jako by mi říkali, že bude všechno dobré a já se tak s nimi cítím. Když se kouknu na svůj mobil a chystám se hovor přijmout, mamka zavěsí.
"P-pardon, hned jsem zpátky" omluvím se, rychle vstanu, div neshodím židli, a i s mobilem odběhnu na záchod. Řeknu si, že nebude vadit, když nezavolám obratem zpátky, stejně bych zněla hrozně rozrušeně a nevedlo by to k ničemu dobrému, jenom by mamka měla strach. Radši si dojdu na záchod, pak si stoupnu k umyvadlu a umyju si ruce. Chvíli se koukám na svůj odraz a rozhodnu se, že si opláchnu ještě obličej, protože jsem rudá jako rajče. Lehce si ho osuším a pak konečně vezmu do ruky mobil a vytočím číslo, které mi před chvílí volalo.

Dám si telefon k uchu a poslouchám pípání, které se ozývá. Pípání je zvláštní, takže mi dojde, že se asi nedovolám, pravděpodobně je máma mimo signál. Proč? Proč teď? Konečně seberu tolik odvahy, abych jí zavolala a ona je mimo signál? To snad není možný. Schovám si mobil a vrátím se zpátky k rodině Mendesů.
"Tak co? Jaké to bylo s ní mluvit?" zeptá se opatrně Noah a pohladí mě po zádech. Kouknu se na něj a zakroutím hlavou.
"Nebylo to dobrý?" zeptá se a ukáže zuby, tom vytvoří vtipnou grimasu, nad tím se alespoň trochu zasměju.
"Ne, my jsme vlastně nevolaly, nedovolala jsem se kvůli signálu" řeknu a sklopím pohled dolů do svého klína.
"No, tak to je vlastně ještě lepší, ne?" řekne Noah, zvedne mi pohled a já uvidím jeho zářivý úsměv s bílými perličkami.
"Já nevím Noahu, já vlastně vůbec nevím" řeknu zmateně a on vykuleně kouká.
"Počkej, chceš jí zavolat? Tak jenom počkej, určitě se dostane na signál a zavolá ti. Bude to dobrý Sky, neboj se" přitáhne si mě do objetí a já si položím bradu na jeho rameno. On mě svírá v objetí a hladí mě po zádech. Je mi tak dobře v jeho objetí, jako u nikoho jiného.

Pomalu se od sebe odtáhneme a on se na mě usměje takovým úsměvem, že mě zašimrá v břiše. Pak si uvědomím, že nás celou dobu sledují jeho rodiče a rychle se odtáhnu.
"Pardon, já -" začnu, ale Jessie mě přeruší.
"Neomlouvej se, neděláte nic špatného, vždyť je to vlastně hrozně hezký" usměje se Jessie a my s Noahem nabereme rudou barvu snad úplně všude.
"No nic děti, musíme jít, čeká mě další schůzka a cesta je ještě poměrně dlouhá, tak vyrazíme, co říkáte?" řekne Noahův táta Shawn a my co nejrychleji dojíme svoji snídani a zamíříme rovnou do auta. Sedneme si spolu na zadní sedačky a Shawn s Jessie si za chviličku sednou dopředu a rozjedou se na naši další stanici, což je Birmingham. I když to není až tak slavné anglické město, strašně se těším. Jsem docela unavená, což já jsem často, takže si opřu hlavu o sklo, zavřu oči a za chvíli už přestanu vnímat svět. I když to není dlouhý a ani nijak komfortní spánek, zdá se mi sen, spíš je to vlastně taková vzpomínka na dobu, kdy jsem byla snad poprvé na závodech.

"Mami, já mám strach" pípnu a mamka si ke mně klekne.
"Neměj strach, nemáš se čeho bát. Jsi nadaná, stejně jako byl tvůj táta a zvládneš to, já ti věřím. Jsi přece moje Sky, ta všechno zvládne" usměje se na mě hřejivým úsměvem a pohladí mě po tváři. Pak mi zasune vlásky za ucho a věnuje mi dlouhý polibek na čelo.
"A tatínek se bude koukat?" řeknu s nadějí v hlase a rozhlédnu se po tribunách, kde spoustě dětem fandí jejich rodiče, prarodiče, sourozenci, tetičky i strýčkové, dokonce i já tu mám svou mamku a babičku, ale kdyby mohl vedle mamky sedět táta, byla bych šťastnější.
"Ne, tatínek tu není" řekne mamka a v jejím hlase rozpoznám bolest. Nevím proč je ona smutná, když nepřišel na moje vystoupení, ale už se neptám, protože nás zavolají pořadatelé. Já dojdu k ostatním holčičkám v mém věku. Všechny jsme tu na závodech gymnastiky. Máme svoje oblečky, které se podobají jednodílným plavkám a stojíme s rovnými zády v řadě. Já si nemůžu pomoct a stále očima pročesávám tribunu, jestli tam náhodou neuvidím mého tátu, kterého jsem ale nikdy v životě neviděla, ale jsem si jistá, že kdybych ho viděla, tak ho okamžitě poznám. Mezi všemi těmi lidmi by zářil jako hvězdička.