Goodbye

47.KAPITOLA

Pohled Sky

Ráno mě probudí prudké stáhnutí deky ze mě. Prudce se posadím a zamžourám, kdo by to asi mohl být. No není to nikdo jiný, než Noah.
"Vstávat, oslavenče!" vykřikne a já vykulím oči. Proboha, jsem tu tak dlouho, že mi ani nedošlo, že mám dneska narozeniny!
"Panebože, Noahu!" rychle si kleknu na postel a obejmu ho kolem krku. On mě po chvíli zaskočení taky obejme a od srdce se zasměje.
"Wow, tohle jsem nečekal. Teda...doufal jsem, že budeš nadšená, ale ani ve snu mě nenapadlo, že budeš až takhle nadšená." řekne Noah a já se musím zářivě usmát. Je hrozně hezký mít ten pocit, že i někomu jinému než rodině na mně záleží takhle, jako záleží Noahovi.
"Jsem Noahu. Že jsi si vzpomněl je moc hezký." láskyplně se usměju.
"Vzpomněl? Holka, ty vůbec netušíš, co tě dneska čeká." mrkne na mě a já lehce pootevřu pusu a zkoumavě se na něj podívám.
"Počkej, řekni mi to prosím." udělám na něj psí oči, ale on rozhodně zakroutí hlavou.
"Ani nápad. Vstávej a dozvíš se." mrkne na mě a odejde z mého pokoje. Já mám mezitím klid, abych se připravila na dnešní den, který zřejmě nebude tak obyčejný, jak jsem čekala.

Sejdu dolů po schodech, kde všude létají připevněné balónky nejspíš s heliem. Wow, nikdy jsem takovou velkou oslavu neměla. Většinou jsem byla v poklidu doma, daly jsme si dort, dostala jsem dárky a tím to tak nějak končilo. Někdy jsem třeba i jela místo narozenin na soutěž, takže tohle je úplně nový svět. Cestou si odvážu jeden balónek, který mě extra nadchne a vydám se s ním dolů. Určitě je naplněn heliem, protože se mu chce nahoru do stropu. Když sejdu dolů, jsou tam další heliové balónky, ale taky pár normálních po zemi. Kouknu se na Noaha a oči mi září štěstím. Jo, asi je to dětinské, ale když nikdy nic takového nezažijete, tak vám to tak ani nepřipadá. Je to prostě nový svět, ne návrat do dětství. Nechci říct, že by moje narozeniny předtím byly špatné, to vůbec. Mně to stačilo. Tohle se mi samozřejmě líbí, ale hlavně proto, že je to výjimečné. Mít tohle každý rok bych nechtěla. Ale myslím, že Noah by pokaždé vymyslel něco originálního.
"Tak co? Líbí se ti to?" zeptá se mě Noah a já udiveně vykulím oči.
"To si děláš srandu? Je to úžasný!" vykřiknu a skočím mu kolem krku.

"Tak jo, nejdřív si dej snídani." pobídne mě a já přikývnu a sednu si ke stolu, kde mě čekají lívance polité javorovým sirupem a posypané je to malinami, borůvkami a jahodami.
"Noahu, proboha čím jsem si to zasloužila?" zeptám se ho a on se zasměje.
"Neboj, tohle jsem já nevařil." dodá a já vybuchnu smíchy.
"To máš pravdu."
"On už radši nic vařit nebude." řekne Jessie a já se na ni děkovně usměju. Pak už se pustím do své snídaně. Aby se neřeklo, Noah má taky podobnou snídani. K tomu máme výborný pomerančový džus, u kterého jde hodně cítit, že je stoprocentní. Mňam. Když jídlo dojím, ještě jednou poděkuju a dojdu si vyčistit zuby. Trošku se ještě doupravím a pak zase seběhnu dolů. Noah zrovna dojí a hned se ke mně rozejde.
"To ještě není vše?" zeptám se a on se smíchem zakroutí hlavou.
"Hlupáčku. To je teprve začátek." ťukne mě do nosu a já se trochu zasměju.
"Tak jo, tak co máš pro mě připraveného dál?" zeptám se a on se záhadně usměje. Trochu nakloním hlavu a lehce se zamračím.
"Noahu Mendesi, co to kuješ?" zeptám se ho s přivřenýma očima.
"Nic, nic." dodá a já poznám, že už z něj nic nedostanu.

Asi o půl hodiny později někdo zaklepe na dveře. Noah skočí otevřít a samozřejmě je to Aiden. Doběhnu k němu a obejmu ho kolem krku. On mě pevně obejme kolem pasu a dá mi něžnou pusu do vlasů. Pomalu se odtáhnu a oba si je změřím pohledem.
"Tak a teď už mi konečně prozradíš, co se teda bude dít?" zeptám se a Noah radostně kývne, dojde k televizi a zapne ji.
"Budeme...koukat na telku?" řeknu trochu s pochybami, ale Noah s Aidenem se zasmějou, jako bych snad řekla něco špatně.
"Ne, to rozhodně ne. To je na dnešní speciální den obyčejné." odsekne mi Noah.
"Podle mě je docela obyčejný. Jsem jenom o rok starší, nic víc." odpovím mu a v tu chvíli mě oba probodnou pohledem, jako by mě chtěli ukamenovat zaživa. Ihned rychle zmlknu a stisknu rty k sobě. Dlouho to ale nevydržím a musím se zasmát.
"Šetři dech, teď se budeš smát víc než dost." poradí mi Aiden a moje zvědavost vyšplhá mezí. Konečně se ale dočkám toho, že zjistím, co to teda budeme dělat a proč se budu smát. Vlastně je to docela logické, když vezmeme v potaz, kolik je tu heliových balónků. Budeme dýchat helium a mluvit divnými hlasy!