Goodbye

28.KAPITOLA

Pohled Noaha

"Cože?!" je jediná věc, co dokážu říct. Nedokážu pochopit, proč by Skyina mamka byla na fotkách s mými rodiči.
"Je to moje máma, stoprocentně" řekne Sky a podívá se na mě. Já zmateně zírám na tu fotku. Pak se rychle otočím a vydám se dolů.
"Počkej, to co děláš?" řekne Sky vyplašeně, doběhne mě a dá mi ruku na rameno.
"Jdu se zeptat rodičů, ne?" řeknu trochu zmateně a ona rychle zavrtí hlavou.
"Proč ne? Třeba nám to vysvětlí" odpovím a ona dost znervózní.
"Ne, prosím počkej. Bylo dost těžké to říct tobě, nejsem připravená na to, to říct tvým rodičům. Já vím, že je to sobecké, asi sobecká jsem, ale chci to ještě nechat jenom mezi námi" řekne mi své obavy a já chápavě přikývnu.
"Ale jednou to budeš muset udělat, víš to, že jo?" zeptám se a ona kývne a na chvíli sklopí pohled.
"Víš, přemýšlej. Moje máma mě nechtěla nikdy do Kanady ani pustit, ale sama tu byla, muselo se jí tu něco špatného stát"
"Ale jestli ji znali, tak by nám mohli říct, co to bylo a budeme o krok blíž pravdě" řeknu a ona se na chvíli zamyslí, ale pak zakroutí nesmlouvavě hlavou.

"Ještě ne, někdy jim to řeknu, slibuju, jenom mi dej čas. Třeba se pohádali nebo něco horšího" řekne Sky zamyšleně jednu z teorií.
"Jasně, tvoje máma tu žila nebo tu byla třeba jenom na chvíli?" zeptám se, ale ona mykne rameny.
"Netuším, ona se mnou o tom nikdy nemluvila" poví a já přikývnu.
"Slepá ulička. No nic, zkusíme zítra zapátrat po domě, jestli tu nebude něco dalšího, co by nám pomohlo na to přijít. Teď už si dáme večeři a půjdeme si odpočinout, ano?" řeknu a Sky přikývne. Společně se vydáme na večeři a sedneme si naproti sobě u stolu. Když nám rodiče položí jídlo na stůl, oba se cítíme divně. Mít tajemství není můj denní chleba, takže tvářit se, jako by nic, je pro mě neskutečně těžké. Sky je taky dost nervózní a neustále si motá vlasy na prst.
"Sky, děje se něco? Jaké to dneska vůbec bylo?" zeptá se jí mamka a Sky se na ni podívá a chvíli váhá s odpovědí.
"Ehm, co by mělo jaké být?" řekne nechápavě. Asi stále přemýšlí nad její mámou na fotce.
"Tamara" naznačím jí pusou, když se na mě koukne s nadějí, že ji zachraním.
"Oh, jo tohle, bylo to super, moc jsem si to užila. Mám nějaké oblečení nové a daly jsme si zmrzlinu" Sky se lehce usměje.

"Potřebovala jsi oblečení? Měla jsi říct, my bychom ti přece něco koupili. Máme peněz dost, dokonce tolik, že je nepotřebujeme" vmísí se do toho táta. S tímhle souhlasím, být mnou, dostává Sky pravidelně kapesné, ale ona by tohle nikdy nedovolila.
"Ne, to je v pořádku, děkuju. Chtěla jsem si ho koupit sama" lehce se usměje a rodiče chápavě přikývnou.
"Dobře, ale je super, že jsi si to užila, alespoň sis na chvilku odpočinula od Noaha" řekne mamka a lehce se zasměje, když ji probodnu pohledem.
"Hej, to ne" dodám s přivřenýma očima do malé škvírky.
"Nebo spíš on ode mě" řekne Sky a zasměje se, já hned zakroutím hlavou na nesouhlas.
"To není pravda, nemusím si od tebe odpočinout. Mě s tebou baví být a povídat si" zazubím se nevinně, ale celý stůl se k mému nepochopení rozesměje.
"Co na tom bylo vtipné?" zvednu obočí, ale moje otázka se ztratí v hluku smíchu, takže se ani nic nedozvím. Po večeři se všichni odebereme do svých pokojů a ložnic. Zalehnu do postele a snažím se usnout, ale kvůli myšlenkám ohledně záhady fotky se mi to podaří asi až po dvou hodinách.

Další den ráno se probudím na mě celkem brzo, asi okolo půl osmé, protože jsem včera spal téměř až do oběda. Vyhrabu se z postele a hodím na sebe džíny a černobílou kostičkovanou košili. Vyjdu z pokoje a na chodbě potkám Sky, která zrovna míří nahoru.
"Aaa, heleme se, kdo se nám to probudil? Že by uplynulo 100 let, Šípková Růženko?" pošťouchne mě Sky a já se zasměju a ze srandy protočím oči.
"Haha, říká za pravá, ty bys zaspala i vlastní svatbu" mrknu na ni a ona otevře pusu.
"Ty!" vykřikne a já se rychle rozeběhnu dolů. Neběží za mnou, takže si pak v klidu sednu ke stolu a sním si snídani, kterou tu mám připravenou.
"Co máš dneska v plánu?" zeptá se mě mamka, která zrovna dává nádobí do myčky.
"Nic moc, chceme se se Sky podívat po domě, jestli tady nenajdeme-" rychle zmlknu, když mi dojde, že jsem to málem celý vykecal mámě. Ty jseš teda génius Noahu, opravdu.
"Co nenajdete? Můžu vám pomoct?" zeptá se s úsměvem. Ach jo, ničí mě, že jí musím lhát, já na to lhaní moc nejsem a už vůbec ne před mými rodiči, s těmi jsme si vždy říkali všechno narovinu.