Goodbye

58.KAPITOLA

Pohled Sky

"Jakou sázku?" zeptám se znovu, když mi ani jeden z nich neodpovídá. Zkřížím ruce na prsou a snažím se vypadat naštvaně, i když spíš se mi chce brečet. Jak jsem si mohla myslet, že je všechno tak růžové? Jasně že to růžové být nemůže, byla jsem hloupá, že jsem si to na chvíli myslela. Ten kámen, co mi před chvílí spadl ze srdce, se vrátil třikrát těžší a moje srdce rozdrtil. Najednou mi to začne všechno docházet. Před půl rokem, když jsme byli na jídle se Sashou, Aidenovo sestřenicí a Noahovou bývalou přítelkyní, se taky zmínili o nějaké sázce. Už tehdy jsem to "věděla". Vsadili se určitě o mě. Nevím, co bylo cílem, jestli zlomit mi srdce nebo nevím, ale už to asi ani nechci vědět. Ani jeden z nich neodpoví, tak to vzdám, prorazím si cestu mezi nimi a vyjdu ven. Teprve teď se vzchopí a Aiden mě chytne za ruku, ale já se rychle vysmeknu.
"Sky, počkej! Já - vysvětlím ti to." žadoní, ale já zakroutím hlavou. Už měli oba času dost. Ať už myslím ten půl rok, co mi oba lhali, nebo tu dobu, co jsem tady na jejich odpověď čekala. Už nehodlám čekat a rozhodně ne na tyhle dva.

Moje nohy jako by samy rozhodovaly o tom, kam jdu. Hlava myslí jenom na to, že je hloupá, že jí to nedošlo dřív a srdce zase brečí bolestí, že ztratila ne jednu, ale hned dvě osoby najednou. Nohy mě donesou až do hotelu, kde bydlí mamka. Vyběhnu schody po dvou a dojdu k jejím dveřím. Zaklepu, ale nikdo neotevře. Je tam ticho jako v hrobě. Z vedlejšího pokoje vyjde uklízečka a zmateně se na mě podívá.
"Vy někoho hledáte?" zeptá se mě trochu nabručeně, jako bych ji otravovala.
"Ano, moje mamka tady bydlí, ale teď je asi pryč." povzdechnu si a zkontroluju číslo pokoje, aby se mi nestalo to samé, co předtím, že bych klepala na špatný pokoj. Číslo je ale správné.
"Ten, kdo byl na tomhle pokoji, se dneska ráno odhlásil." řekne a mně se rozbuší srdce. Hlava se mi motá, jako bych měla omdlít. Vážně mě teď opustí, když ji nejvíc potřebuju?
"To není možné. Proč by to dělala?" zeptám se spíš sama pro sebe.
"Jak vy to vlastně můžete vědět? Jste snad recepční?" obořím se na ni, ale hned jak to vyslovím, mě to zamrzí. Neměla jsem se chovat tak ošklivě. Za nic nemůže.

"No, to tedy opravdu nejsem, jsem jenom uklízečka, ale přišel mi rozkaz shora, že mám tento pokoj připravit pro další ubytované. Ale nepřipadá vám divné, že i uklízečka ví víc, než vlastní dcera?" vrátí mi mé hnusné chování.
"Promiňte, neměla jsem to říkat. Radši už půjdu." dodám a co nejrychleji seběhnu dolů. Musí to být nějaká chyba. Určitě jí řekli špatné číslo pokoje. Doběhnu k recepci a celá udýchaná se opřu o pult. Recepční na mě zděšeně kouká.
"Slečno, stalo se vám něco? Jste v pořádku?" podívá se zaskočeně a dotkne se mého ramene.
"Ano, potřebuju se zeptat na jeden pokoj." vysypu ze sebe.
"Tyto informace jsou důvěrné, slečno." dodá vážně a odtáhne se.
"Týká se to mojí mámy." odpovím okamžitě a on si mě přeměří pohledem.
"Průkaz totožnosti?" povolí po chvíli a já mu to okamžitě doslova strčím do rukou. Pročte si to a několikrát se i podívá na mě, aby zjistil, jestli jsem to já.
"Jaká osoba vás tedy zajímá? Jaké je jméno vaší matky a pokoj?" zeptá se mě a já mu to rychle řeknu. Už se nemůžu dočkat, až zjistím, že je to všechno jeden velký omyl.
"Klaire Holdenová? Ah, tady ji máme. Ano, dnes ráno si zrušila pobyt." usměje se na mě. Mně se ale zatemní před očima.

Nemůžu uvěřit vlastním uším. Mamka opravdu zrušila pobyt? Ne, to nemůže být pravda. Musí být nějaké vysvětlení toho všeho. Určitě bude v kavárně, musí tam být.
"Nashle." zahuhlám jenom a rozeběhnu se co nejrychleji ven z hotelu.
"Slečno, kam to běžíte?!" slyším za sebou recepčního vzdalující se hlas, ale běžím dál a ani se neohlížím. Naskočím na bus, který naštěstí jede přesně v tu chvíli, kdy ho potřebuju. Autobus mě dostane blízko ke kavárně za pár minut a já už odpočatá můžu běžet zase dál. Doběhnu do kavárny a rozrazím dveře. Překvapené a vyděšené obličeje se na mě sesypou, ale já hledám jenom ten jeden jediný, který tu nenajdu. Zklamaně se podívám na prodavačku, která na mě hodí lítostivý pohled. Už se nadechuje, že mi něco řekne, ale já se otočím na podpatku a vyjdu ven. Beznadějně si sednu na obrubník a koukám do blba. V očích se mi začínají tvořit slzy. Už je toho na mě moc. Nejdřív ta radost a potom takovéhle dvě rány. Nevnímám dokonce ani cinkání dveří kavárny, ze které vyjde prodavačka, která si klekne pomalu vedle mě. Teprve teď se na ni podívám.