Goodbye

37.KAPITOLA

Pohled Sky

Ráno se probudím s nepříjemným tlakem kolem žaludku. Ihned mi dojde, proč tam je. Jsem nervózní z mamky návštěvy, dnes je totiž ten den, kdy se s ní po několika měsících uvidím. Je to divný pocit, i když dřív jsem ji viděla každý den, teď se cítím tak, jako bych měla jít na rande s úplně cizím klukem. Kéž by to bylo rande s klukem, tohle je mnohem serióznější věc. Může se všechno změnit, ale taky se nemusí změnit vůbec nic, to ukáže dnešek. Každopádně se rozhodnu, že nepříjemný pocit zaženu cvičením, jak jinak, že? Dojdu si dát ranní sprchu na probuzení, upravím si vlasy, které jsem si nemyla, a vezmu si legíny a sportovní tričko. Jelikož je už takhle ráno pěkně, tak se rozhodnu jít cvičit ven. Sejdu dolů, kde vůbec nikdo není, projdu na zahradu a najdu si volný plácek. Pro dnešek udělám změnu a párkrát oběhnu zahradu, abych se trochu zahřála. Hned, co skončím, se začnu protahovat. Nejdřív udělám kroužky hlavou, abych si pořádně procvičila krk, pak hlavu nakloním na jednu a potom na druhou stranu. Pokračuju podobně se všemi částmi těla. Když to mám hotové, začnu se protahovat trochu důkladněji. Důraz dávám hlavně na to, abych provazy, rozštepy, motýlka a další cviky uměla tak, jak mě to učili na gymnastice, pěkně až na zem.

Po protahování se vrhnu na různé skoky, hvězdy, přemety a tak dále. Nakonec si potichu pustím i hudbu, na kterou jsme měly poslední sestavu. Ani nevím jak, ale když nechám tělo dělat to, co samo chce, vzpomene si na všechny kroky, pohledy a baletní kroky. V podstatě nad tím vůbec nepřemýšlím a to je myslím to nejlepší. Když jsem jako menší na závodech moc přemýšlela, nikdy to nedopadlo dobře. Většinou jsem to pak totálně podělala, kroky spletla nebo mi třeba nevyšla hudba, no prostě katastrofa. Někdy je lepší prostě vypnout a jenom se nechat vést hudbou. Krom toho vypadá mnohem líp, když si tam něco přirozeně domyslíte, než když začnete panikařit, honit kroky do hudby a nedej bože je ještě opravovat, to se snad ještě nikomu nevyplatilo. Je to smutný, ale holt je to tak. Je to sport jako každý jiný a i tady nemůže být každý mistr. Když mi končí písnička, uslyším potlesk a polekaně vzhléhnu nahoru, odkud zvuk vychází.
"Páni, to se ti fakt povedlo" pochválí mě Noah a já se začervenám. Nevím, jestli je to tím, že mě chválil, nebo tím, že je bez trička. Možná kombinace obou?

"Díky, to je naše poslední vítězná sestava" dodám pyšně a stejně pyšně se i usměju.
"Vyhrály jste, jo?" zeptá se, jako by to snad bylo něco výjimečného.
"Jop, holky byly nadšený. Pro mnohé z nich to bylo první první místo" řeknu a udělám si z ruky kšilt, protože už pomalu ale jistě vychází sluníčko nad dům, který mě předtím kryl.
"Pro tebe ne, co? Pamatuješ si vůbec na svoje první místo?" zeptá se mě. V tom tónu ucítím trochu takové to popíchnutí.
"Haha, jasně že pamatuju. Pamatuju si to, jako by to bylo včera" zasním se a celé mu to odvypravím. Skončím celá nadšená, protože jsem si to perfektně oživila a znovu v sobě vzbudila ten pocit, kdy poprvé něco vyhraješ.
"Páni, kolik jsi toho tak už vyhrála?"
"Ježiš, to po mně nechtěj, je toho hrozně moc" řeknu a on přikývne.
"Jo, to chápu. S hokejem jsme toho už taky dost vyhráli, ale pochybuju, že tolik, jako ty. Ty máš totiž několik disciplín, já jen jednu" řekne a trochu se uchechtne, jako by se chtěl ztrapnit.
"No a to je dobře. Mohl jsi se na tu jednu pořádně soustředit a dostat ji na maximum svých možností" povzbudím ho a on s úsměvem přikývne.

"Hele, mám takovou otázku" řekne najednou, po pár vteřinách ticha.
"Ano? Ptej se" pobídnu ho, na což čekal.
"Máš z vyhrávání ještě radost?" zeptá se mě a já neváhám s odpovědí ani chvíli.
"Ne" odpovím mu jasně a srozumitelně. Pak se na chvilku odmlčím.
"Nechci říct, že bych nebyla ráda, ale moje radost vyvolávají spíš ty holky, které jsou opravdu upřímně nadšené. Jejich nadšení se tak nějak přenese na mě. Ale jednou, když jsem byla sama, tak jsem vyhrála a zjistila jsem, že musím nasadit falešný úsměv, abych vůbec vypadala potěšeně. Taky mě baví ty sporty, mám ráda tančení a protahování, dělání hvězd a podobně, ale jak jde o tu výhru, stal se z toho až takový stereotyp, že většinou nečekám nic jiného" dořeknu a Noah mě nejméně minutu jenom pozoruje a nic neříká. V podstatě na mě jen upírá zrak, jinak se nic neděje.
"To je...vlastně nevím, co bych řekl. Je to dost velká škoda, ale chápu to, že se z toho stane stereotyp. Je ale alespoň dobře, že tě baví ten sport jako takový, nemyslíš?" řekne a já se musím usmát. Je skvělé mít takového člověka jako blízkého kamaráda.