Goodbye

19.KAPITOLA

Pohled Klaire

(pozn.au: krátce po útěku)

Probudím se na gauči kousek vedle svojí mamky, která sedí v křesle. Ta ještě spí, takže ji nechám a taky se pomalu posadím. Hlavou mi vrtá naše hádka je Sky. Já ji mám tak ráda a moc bych si přála, aby ji vzali na nějakou vysokou, ale nikde nedokážou ocenit její talent dostatečně. Myslely jsme, že by mohla mít stipendium a naše výdaje by nebyly tak vysoké, plus ještě když má moje mamka rakovinu a já jí musím pomoc. Je to poslední člověk, kterého znám od dětství, jinak mi už nezbyl nikdo. Odchodem z Kanady jsem ztratila strašně hodně kamarádů a vždycky na ně vzpomínám s láskou. Ať už to byl můj bývalý kluk Cameron nebo Sarah a Nash. Nebo dokonce moje nejlepší kamarádka Jessie a můj nejlepší kamarád a zároveň otec mé dcery, Shawn. Při vzpomínce na ně všechny a na všechno, co bylo v pubertě tak lehké, se mi do očí nahrnou slzy a já je musím rychle otřít. Můj odchod bylo nejtěžší rozhodnutí v mém životě, ale jsem přesvědčena, že je to nejlepší. Kdyby Jessie zjistila, že mám se Shawnem dítě, tak by jejich manželství nemuselo jít tak dobře, jako do teď a to v žádném případě nechci.

Jedno si zapamatujte, někteří lidé do života přicházejí a jiní odcházejí. Někteří tu zůstanou déle a někteří krátce. U některých vám to neublíží, ale jiní vám nechají v srdci obrovskou díru.
Přesně takhle to já mám s celou naší partou. Z jedné strany bych si hrozně přála, abych tenkrát neotěhotněla a teď s nimi dennodenně chodila na kávu nebo oběd. Z druhé jsem ale samozřejmě neskutečně ráda, že mám Sky, která mi Shawna připomíná každým dnem. Musím uznat, že něco k němu cítím ještě po těch letech, taky proto si nemůžu najít nikoho jiného. Samozřejmě ale vím, že já a Shawn nikdy existovat nebudeme, je to jenom já, Sky a moje mamka. Když už jsme u té Sky, chtěla bych to s ní urovnat a podpořit ji, jsem přece její matka. Zvednu se a potichu dojdu do jejího pokoje. Zaklepu, ale nic se neozve. Řeknu si, že asi spí, takže potichu otevřu a překvapeně se rozhlédnu po pokoji, který je úplně prázdný. Pomalu se po něm procházím a sleduju to. Není tu spoustu věcí. Ne jen oblečení, nejsou tu ani fotky a podobné věci. Srdce mi začne bušit tak hlasitě, že to musí slyšet snad i sousedi. Mám pocit, že mi vyskočí z hrudního koše.

Rychle vyběhnu z jejího pokoje a vejdu do chladné chodby. Už se chystám seběhnout schody, když mě zastaví mamka, která už se zřejmě probudila a stojí v chodbě.
"Klaire? Kam běžíš?" zeptá se mě opatrně a já se otočím se slzama v očích na ni.
"S-Sky...je pryč" řeknu mezi vzlyky a mamce se na tváři objeví zraněný výraz. Roztáhne ruce a já k ní dojdu, abych se schovala do objetí.
"Určitě se brzy vrátí, třeba si šla udělat výlet na nějakou vejšku, aby ti udělala radost, že ji někam vzali" lehce se usměje a já se jí podívám do očí a přikývnu.
"Jo, asi máš pravdu" naposledy vzlyknu a otřu si slzy. Sky přece nikdy neutekla, takže si udělala jenom malý výlet. Když nad tím tak přemýšlím, kumulují se ve mně různé pocity. Hlavně ale cítím, jak moc mi na ní záleží a nechci, aby se jí něco stalo. Rozhodnu si na uklidnění sníst snad celou zmrzlinu u našeho oblíbeného seriálu s mamkou. Už je poměrně pozdě večer, mamka už dávno spí, ale mně se to stále nedaří. Nakonec už po půlnoci konečně usnu.

Pár dnů později

Sky už je pryč třetí den a mně už dochází trpělivost. Asi si řeknete, že nejjednodušší je jí zavolat, že? Ano, to mě taky napadlo, ale linka byla hluchá. Nemůžu se jí ani dovolat. Teď už jsem si stoprocentně jistá, že utekla s neudělala si žádný výlet. Moje pocity jsou hodně rozmanité a proměnlivé, někdy cítím neskutečnou zlost, pak zase lítost a osamělost, taky zradu, ale nemění se jedna věc, uvnitř mě sžírá bolest. Dneska už to nevydržím a rupnou mi nervy. Co nejrychleji se obléknu a dojedu na nejbližší policejní stanici. Doběhnu tam úplně udýchaná, protože takový sprint jsem běžela naposledy někdy ve škole.
"Dobrý den, mohu vám nějak pomoci?" zeptá se policista, který má na tváři úsměv.
"Ano, moje dcera se ztratila, nejspíše utekla. Je to tři dny zpátky a stále se nevrátila. Vyhlásíte prosím pátrání?" vyhrknu ze sebe a málem se složím na pult.
"Jistě, bude to hodně papírování, ale-"
"Nezajímá mě žádné papírování, moje dcera se ztratila! Musíte ji najít!" vykřiknu už zoufale a mladý policista vykuleně kouká. Pak si zavolá šéfa, který si se mnou projede všechny podrobnosti, co by jim mohli pomoct k nalezení Sky.