Goodbye

36.KAPITOLA

Pohled Noaha

Rychle jdu od Aidena a Sashy pryč. Sky za mnou popobíhá a volá na mě, ale já téměř nevnímám, jenom chci pryč.
"Noahu?! Noahu! Co se stalo? Notak neutíkej už!" volá, ale já jdu dál a dál. Sky mě předběhne, stoupne si přede mě a podívá se mi do očí. Já už nemám jinou možnost, než se jí podívat do těch jejích. Nemám už kam utéct.
"Řekneš mi prosím, co se stalo? Já přece nebudu naštvaná" řekne Sky jemně a pohladí mě po rameni.
"Ne, o to nejde" řeknu vyhýbavě a pohledem zapátrám po okolí, abych našel něco, čím bych se mohl tomuhle rozhovoru vyhnout, ale nic nenajdu.
"Tak o co?" zeptá se a já protočím oči.
"Fajn, vlastně v tom nehledej žádnou vědu. Nejdřív jsem za nima chtěl, protože jsem si myslel, že to bude v pohodě, ale jak jsem viděl jeho, tak jsem dostal vztek. A když jsem viděl ji, jak se na mě dívá tím pohledem, kterým jako by mě svlékala, tak už jsem to nedal a nemohl jsem tam už být. Já vím, působilo to hodně divně" řeknu a Sky chápavě přikývne, čemuž se divím. Ani já sám jsem sobě tolik nerozuměl. Je to, jako bychom byli propojeni. Tohle jsem ještě s nikým nezažil, takovouhle úroveň pochopení.

"Ty žárlíš Noahu?" zeptá se Sky a já otevřu pusu naprázdno. Žárlím? Já myslím, že nežárlím, spíš jsem ochranářskej. Ani vlastně nevím proč, ale víc mě štve, že nevím, jestli jí Aiden neublíží, než to, že s ní spal.
"Jo, trochu" zalžu, protože to druhé jí říkat opravdu nechci. Ještě bych dostal přednášku o tom, že se o sebe dokáže postarat a tak dále, to už jsem poslouchal tolikrát od tolika lidí, že už to umím snad i nazpaměť. Nejvíce jsem to samozřejmě slyšel od Tamary.
"Aha, dobře. Tak jdeme domů asi" řekne Sky, já přikývnu a společně se vydáme domů. Doma už na nás samozřejmě čeká mamka s úžasně vonícím obědem.
"Mmh, co to je mami? Voní to úžasně" zeptám se, když si sedám ke stolu s naservírovaným obědem.
"To je jeden evropský pokrm. Koupila jsem si tam kuchařku a zkouším, co nám bude chutnat. Některé věci se někdy neshání tak lehce, ale jde to. Co na to říkáš?" zeptá se a já to jídlo uchutnám. Vykulím oči a rychle si dám do pusy další vidličku a pak hned další.
"Myslím, že mu to chutná" řekne táta se smíchem a já horlivě přikývnu.

"Nejsem tu sice dlouho, ale ono existuje něco, co mu nechutná?" zeptá se Sky a celý stůl propukne ve smích, včetně mě.
"Je po mně" řekne táta a poplácá mě po zádech.
"Jo, až na to, že ty máš jednoho úhlavního nepřítele, že jo?" řekne mamka a táta skoro až zbledne.
"Fuj, to mi nedělej, vůbec nechci na ten slizkej, hořkej, rybí hnus myslet" řekne táta a oklepe se, aby zahnal myšlenku.
"Počkat, o čem se to bavíte?" vloží se do toho Sky. Nevím, co se stalo za obrat, ale jsem rád, že se tak zapojuje do rodinných konverzací. Třeba konečně dostala pocit, že je tu jako doma. To bych byl rád, kdyby to tak bylo.
"Táta odjakživa nesnáší rajčata a myslím, že se to nikdy nezmění" řeknu a zasměju se, když uvidím, jak táta rychle kroutí hlavou.
"Aha, rajčata? Já je taky úplně nemusím" řekne Sky a s tátou si plácnou.
"Konečně normální člověk" oddechne si táta a mamka ho sjede přísným pohledem.
"To budu dělat, že jsem neslyšela" řekne a táta ji pohladí po tváři.
"Ty přece nejsi normální, jsi výjimečná" v tátovo tónu jde slyšet, jak moc je zamilovaný.
"Oh Shawne" vydechne mamka a pak se rychle rozhlédne po nás a usměje se.

Po obědě dojdu nahoru do pokoje, kde si na sebe vezmu plavky a sejdu dolů na zahradu k bazénu. Samozřejmě jsem to už předtím řekl Sky, takže její kroky se za chvíli ozvou za mnou. Otočím se a usměju se na ni.
"Dneska je krásně, co?" řeknu a Sky přikývne a sedne si vedle mě na lehátko.
"To je úžasný, že máte bazén u baráku. Já žila v bytě celý život, takže jsem tohle nikdy nepoznala" řekne Sky a já se na ni zadívám. Nevím proč, ale mám někdy pocit, že spolu ani nemusíme mluvit, ale přesto si rozumíme.
"No, všechno je jednou poprvé" usměju se na ni a ona mi oplatí stejný nádherný úsměv.
"Ty cvičíš? Nikdy jsem tě neviděla dělat nic jiného, než je hokej" řekne, když si prohlédne moje tělo. Jako co si budem, nejsem korba jako Aiden, ale něco se tvoří.
"Hele ani ne, já to mám v genech asi. Nebo to dělá to jídlo" zazubím se a ona mě hravě plácne po rameni a zasměje se.
"Jsi hroznej, víš to?" zeptá se spíše řečnicky.
"Hele nevím, podle mě jsem úžasnej" mrknu na ni.
"No, sebevědomí máš slušný"
"Ano ano, to je důležité" řeknu pyšně s nadsázkou.