Goodbye

41.KAPITOLA

Pohled Sky

Po namáhavém dni procházkování po Torontu s mamkou se konečně vrátím domů - k Mendesům. Zvláštní, ale už se tam opravdu cítím jako doma. Když vejdu, neslyším a nevidím nikoho, kromě Zacka. Ten si hraje s gumovou hračkou a při tom vydává dost hlasité pisklavé zvuky. Musím se usmát, když mi hračku donese k nohám a chce, abych mu ji hodila. Vezmu ji do ruky, napřáhnu se a hodím ji do chodby. Zack se za ní bleskově rozběhne a ještě v letu ji chytí. Pak se rozeběhne zase ke mně a položí mi hračku k nohám. U toho si klekne na přední, zadek nechá vystrčený a ocasem vrtí, jako by někomu mával.
"Jsi sladkej psík, víš to?" řeknu, podrbu ho za ušima a opět mu hodím hračku. On se za ní opět rozeběhne, ale než ji stihne chytnout, hračka narazí do mužské hrudi a Zack o pár milisekund po ní narazí taky. Zatajím dech a ruce si dám před pusu.

"Ježiši, já se vám hrozně omlouvám! Já jsem nechtěla. Neviděla jsem vás. Panebože, já jsem střevo ale neskutečný." začnu sa na sebe nadávat a ten muž se začne smát. Očividně na mě naštvaný není, takže si hrozně oddechnu.

"To je v pořádku, rychle jsem vyšel a nepodíval se." odpoví mi možná můj otec a usměje se. Já mu trochu stydlivě oplatím úsměv. Zack už v té chvíli hračku opět přinese mně a já tak můžu ladně vybruslit z této situace. Chvíli jsem s ním na zahradě a přemýšlím, co tady Cameron asi tak dělal? Nenapadne mě žádné rozumné vysvětlení kromě toho, že mu to došlo. Tuhle příšernou myšlenku radši zahodím a vydám se nahoru do svého pokoje. Už je totiž poměrně dost pozdě a já bych měla dodržovat nějaký spánkový režim. Myslím, že to je pro nějaké sportovní výkony dost důležité. Dojdu si dát sprchu a v pokoji se převléknu do noční košilky. Dojdu do pokoje a lehnu si. Už začínám usínat, když najednou začne šílená bouřka. Do oken mi začnou bít obrovské kapky deště, s nimi možná padají i nějaké kroupy. Za okny hřmí hromy a čas od času se mi celý pokoj ozáří bleskem. Nikdy jsem se bouřek nebála, ale tohle je první takováhle brutální bouřka od té doby, co jsem byla v Kanadě. Nebudu lhát, ale začínám se dost bát, když se blesky přibližují čím dál, tím blíž. Když uhodí asi jen pár kilometrů od nás, nevydržím to a rychle se vydám ven z pokoje.

Moje kroky automaticky vedou k Noahovi. Většinou klepu, ale teď jsem tak vystrašená, že prostě rozrazím dveře, zabouchnu a dojdu k jeho posteli. Jelikož měsíc dnes dost svítí, respektive odráží světlo, vidím, jak Noah leží na boku a opírá se o jeden loket.
"Ahoj, co se děje?" zeptá se rozespale a mně je najednou strašně líto, že jsem ho budila a otravovala kvůli nějaké pitomé bouřce. Když se nad tím zamyslím, vůbec mi strašidelná nepřijde. Je to přece bouřka jako každá jiná.
"Ahoj, promiň, nic. Trošku jsem panikařila, ale to je jedno. Dobrou noc Noahu." odpovím mu rychle a otočím se, že vyjdu ven z pokoje. Když chci ale udělat krok, ucítím, že mě drží za ruku. Podívám se na něj a on neváhá a stáhne mě k sobě na postel. Nechám se a on mě k sobě přitáhne.
"Ta bouřka? Bojíš se bouřek?" zeptá se mě a já myknu rameny.
"Ne, nikdy jsem se nebála. Nevím, co mi je." odpovím a začnu se nekontrolovatelně třást.
"Panebože, Sky." vykřikne překvapeně Noah a víc mě k sobě přivine. V tu chvíli si vzpomenu na svou poslední bouřku a dojde mi, proč mám asi tento stav.

"Noahu? Pamatuješ si, jak jsme se seznámili?" zeptám se ho a on chvilku zapátrá v paměti a překvapeně přikývne.
"Byla bouřka." vysloví to nahlas a já kývnu.
"Bojíš se, že budeš zase sama daleko od domova?" zeptá se mě opatrně.
"Já - já nevím. Myslela jsem, že jsem v pohodě, ale asi nejsem. Aniž bych si to uvědomila, vyvolalo to ve mně nemilé vzpomínky." odpovím mu a zabořím obličej do jeho hrudi.
"Chápu, ale nemáš se čeho bát, jsem tu s tebou a teď máš domov, jsi u rodiny, co tě skoro bere jako vlastní a tvoje mamka je nedaleko odsud." pošeptá mi do ucha a já se musím lehce usmát.
"Děkuju Noahu. Moc jsi mi pomohl. Mrzí mě, že ty vzpomínky jsou stále tam." prohodím smutně a on mi dá ukazováček a palec pod bradu a zvedne mi k němu pohled.
"Tak co kdybychom tyhle ošklivé vzpomínky nahradili lepšími?" navrhne a já nechápavě nakloním hlavu.
"Jak to myslíš?" zeptám se, ale skoro to ani nestačím doříct a on se mi přilepí na rty. Jeho polibky jsou zezačátku něžné a uklidňující, ale potom začínají být více vášnivé a bouři z venku přesouvají spíše do mě. Jediné, co jsem schopná vnímat, je on a já.