Goodbye

15.KAPITOLA

Pohled Noaha

Sky vyjde s pravdou ven a já vykulím oči. Moji rodiče vypadají ještě víc překvapeně, než já, čemuž se vůbec nedivím. Sky na ně chvíli kouká a pak sklopí pohled k zemi. Já nevydržím a chytnu ji za ruku. Zvedne ke mně pohled a já ji podpořím lehkým úsměvem.
"Noahu? Ty jsi to věděl?" zeptá se mě mamka, která mě prokoukla.
"Věděl" řeknu mírně nervózně, ale pak nervozitu rychle zaženu, to by Sky taky začala nervóznit a nebylo by to moc efektivní. Moji rodiče se pak na ni kouknou, Sky má v očích jakousi omluvu.
"Sky, zlatíčko, to je nám moc líto" řekne zase mamka a Sky vykulí překvapeně oči.
"Cože? Vám je líto mě? To já jsem od své rodiny odešla kvůli škole, to já je opustila a vám celou dobu lhala a sprostě vás využívala" řekne Sky skoro bez dechu, ale táta se jen lehce usměje.
"Ano, že jsi odešla od své mamky bylo nezodpovědné, ale zároveň to chápeme, neměla jsi to úplně jednoduché. Pokud se vracet nechceš, nebudeme na tom trvat a můžeš zůstat u nás, ale nechtěla bys mamce alespoň zavolat, aby věděla, že jsi v pořádku?" promluví můj táta.

"Mnohokrát jsem chtěla, ale moje mamka by byla schopná mě vystopovat podle signálu, přijela by a odtáhla by mě do USA na další školy, kde by mi pokaždé řekli to samé. Hrozně mě to mrzí, v tomhle jsem strašně sobecká" řekne Sky a já ji pevně obejmu.
"V tomhle člověk musí být sobecký, týká se to tvé budoucnosti" pošeptám jí do ucha, ona lehce poposmrkne, ale přikývne.
"Asi máš pravdu" pohladí mě po zádech a já přikývnu. Pak se pomalu odtáhneme a ona se koukne na mamku s tátou.
"Nemyslíte si teď něco špatného o mně? Já vím, co jsem provedla, ale v té době jsem myslela, že je to to nejlepší a teď už je moc pozdě" řekne Sky a zaboří pohled do piknikové deky.
"Chápeme to. Jako tvoji rodiče bychom nadšení nebyli, ale chápeme, proč jsi to udělala a podpoříme tě ve studiu, ale opravdu si promysli, jestli své mamce nechceš přeci jen alespoň zanechat zprávu, že jsi v pohodě" odpoví jí a ona přikývne. Hrozně by mě zajímalo, na co teď myslí, ale to se asi bohužel nedozvím. Překvapí mě, že mamka i táta se k ní nahnou a schovají ji v objetí, když vypadá stále smutně. Zachvátí mě tato touha rodinného objetí, tak se k nim přidám.

Po pikniku si sbalíme věci a všimneme si, že se celkem stmívá, takže se vydáme už na cestu zpět. Domů dojedeme už za tmy a odejdeme do svých pokojů. Rozsvítíme a pohled nám spadne na jedinou postel, která tu je. Manželská postel?! Sky se na mě koukne a já se rychle rozhlédnu po pokoji.
"Budu spát na tom křesle, neboj" usměju se a už se tam chystám jít, ale Sky mě zastaví a chytne mě za ruku.
"To je v pohodě, přeci se k vám nemůžu přisrat a ještě tě vyhodit z postele" já zvednu obočí, protože je mi jasné, že její "vůbec sem nepatřím, jsem jenom přítěž" část začíná.
"Dobře, omlouvám se. Tak jinak, budeme oba spát na posteli, ano? Nevadí mi to" usměje se Sky a já přikývnu.
"To už je lepší" usměju se a pak dojdu do sprchy. Sundám si boxerky a vlezu si pod teplý proud vody. Zavřu oči, zakloním hlavu a nechám stékat kapky. U toho se mi klasicky rozprchnou myšlenky všemi směry. Je sice lepší, že nemusím spát na křesle, ale bude to obrovská zkouška pro mou sebekontolu. Mít vedle sebe holku, kterou mám tak rád a ani na ní nesáhnout, to bude těžký.

Nakonec vylezu ze sprchy a vezmu si čisté boxerky. Vyčistím si zuby a pak už dojdu do pokoje. Se Sky se vystřídáme a ona si vleze do koupelny. Lehnu si do postele a pokouším se usnout, dokud nepřijde, aby mě to nemohlo rozptylovat. Nakonec se mi to díky bohu podaří a já upadnu do tvrdého spánku podobného hibernaci. Proberu se až ráno, když uslyším hlasité klepání na dveře. Sky to vzbudí taky a zmateně se rozhlédne. Vypadá, jako by měla půlnoc. Trochu se usměju a dojdu ke dveřím. Pootevřu je a vykouknu ven. Stojí tam mamka s tátou poměrně formálně oblečení.
"No dobré ráno, ty jsi ještě nevstal, viď?" zasměje se mamka a rozcuchá mi vlasy.
"Měl jsi náročnou noc?" zeptá se táta a uchechtne se, mamka nás oba probodne pohledem.
"No, tímhle ne, jenom bych ještě spal, neboj mami" lehce se usměju a začnu zase zavírat oči.
"No jéje, běž spát. Jenom jsme vám chtěli říct, že jdeme na jednu schůzku a vrátíme se někdy na oběd, ještě si napíšeme. Můžete jít kam chcete, ale buď opatrný, jasně? Musíš na ni dávat pozor" řekne mi táta a já jenom přikývnu.
"To se neboj tati, to je mé poslání" ospale přikývnu a pomalu ale jistě přestávám vnímat.