Goodbye

4.KAPITOLA

Pohled Noaha

V prudkém lijáku se snažím dostat domů z tréninku. Normálně by pro mě přijel táta, ale ještě má někde koncert. Někdy je k neuvěření, že ho někdo stále poslouchá, ale jsem za něho rád. Mamka pracuje z domova, vyrábí různé věci a prodává je. Mamka pro mě v dešti jezdit nechce, odjakživa, co ji znám, se bojí řízení a ještě víc v dešti, to ji nedonutí ani táta. Nikdy mi ale neřekli proč, jenom vím, že když byla mladší, tak se nebála. Ve vyrábění je dost dobrá a i když samozřejmě nevydělává tolik jako táta, baví ji to a to je důležité. V naší rodině peníze nejsou problém, máme velký dům a psa. Žádné sourozence nemám, rodiče chtěli, ale nepovedlo se to. Víc jsem se v tom radši nepáral. Měl jsem holku, což byla mého nejlepšího kámoše sestřenice, ale nakonec to nevyšlo a rozešli jsme se. Od té doby jsem tu pravou nenašel. Odjakživa jsem vychováván v milující rodině a tak chci do budoucna vést i tu mou. Ale dost okecávání, nikdo mě nemohl odvézt, tudíž se musím dostat na autobus, který je sice necelý kilometr, ale v tomhle slejváku se to zdá být jako několik mil. Ulice je téměř prázdná. Tedy až do té chvíle, kdy si všimnu nějakého bezdomovce na lavičce. Když přijdu blíž, zjistím, že to není žádnej ožralej bezdomovec, ale dívka. Leží na lavičce, vedle sebe kufr a brečí.

Ihned dojdu k ní a jemně se dotknu jejího ramene. Ona sebou okamžitě cukne.
"Promiň, nechtěl jsem tě vylekat. Co děláš takhle tady v dešti? Ne, víš co? Kašli na to, řekneš mi to u nás. Jinak jsem Noah" sundám si svou bundu a dám jí ji kolem ramen. Ona zmateně zamrká a několikrát si mě prohlédne.
"Pojď, už tak jsi promočená až na kost" pomůžu jí na nohy, vezmu jí její látkový kufr a rozeběhnu se na autobus. O chvíli později ale začnou lítat i blesky, tak ji radši zatáhnu do jedné suché uličky.
"Doteď jsi nic neřekla, mluvíš anglicky?" zeptám se a ona na mě vykuleně kouká. Z toho usoudím, že pravděpodobně ne.
"Já" ukážu na sebe.
"Noah" řeknu důrazně a ona zaklepe hlavou, jako by se probrala z tranzu.
"Umím anglicky, jsem Sky" řekne ještě lehce ubrečeným hlasem.
"Těší mě Sky. Neublížím ti, neboj. Co tady děláš takhle na lavičce?" řeknu se starostlivým tónem v hlasu.
"Já se ztratila" odpoví mi a já přikývnu.
"Vezmu tě k nám, rodiče s tím nebudou mít problém. Pak nám všechno povíš a dostaneš se domů" usměju se a ona vypadá ještě víc vyděšeně.
"Ty nechceš domů?" ona jenom nejistě zakroutí hlavou a něco zamumlá, přes déšť ji neslyším.

"Dobře, tak tě vezmu k nám a pak se uvidí" ona přikývne a sesune se po zdi. Taky si sednu a hraju si se svými prsty. Celé mi to šrotuje hlavou, jak by se sem dostala a proč brečela na lavičce.
"Kolik ti je Sky?" zeptám se z ničeho nic.
"Osmnáct" odpoví mi a já přikývnu.
"Aha, mně je sedmnáct" lehce se na ni usměju, ale ona mi úsměv neopětuje. Vlastně vypadá dost smutně. Něco se určitě stalo.
"Ublížil ti někdo? Tvoji rodiče?" zeptám se a ona jenom nejistě zakroutí hlavou.
"Chápu, nechceš o tom mluvit" jenom přikývne. Je strašně tichá, kdyby mi alespoň něco řekla, věděl bych, jak jí pomoct. Povzdechnu si a sleduju déšť, který se o půl hodiny později zklidní. Pomalu se zvednu a pomůžu jí na nohy.
"Tak pojď, půjdeme na ten bus" vezmu její kufr a ona jenom jde tiše za mnou. Dojdu na zastávku, chvíli počkáme a pak nastoupíme do busu. Nechám ji si sednout k oknu a sednu si vedle ní. Ona se celou dobu dívá z okna, jako by přemýšlela nad něčím.

Když dojdeme k nejbližší zastávce u našeho domu, už neprší a pomalu vysvitlo sluníčko. Pomůžu jí z autobusu. Strašně se klepe, musí být promočená až na kost.
"Pojď, už je to kousek" vezmu její kufr a vydám se k nám domů, ona cupitá za mnou a občas klepe zuby. Když dojdu ke dveřím, mám už promyšlené, co mamce řeknu. Zaklepu a o chvíli později uslyším štěkat svého zlatého retrívra Zacka.
"Máte psa?" zeptá se Sky a já se usměju nad jejím zájmem, konečně.
"Ano, jsou mu dva, takže je to ještě docela střevo, ale bude tě milovat" zazubím se na ni a otočím se na dveře, ve kterých už stojí mamka.
"Ahoj mami, já -"
"Kdo to je?" zeptá se mamka s vykulenýma očima. Uznávám, běžně si domů od hlavy k patě mokré holky neberu. Nebo ještě lépe, nikdy si domů holky neberu.
"Mami to je Sky, je jí osmnáct. Její mamka si našla přítele a ten na ni byl zlej, tak utekla a nemá kam jít. Může alespoň na chvíli zůstat u nás?" zeptám se s nadějí v očích a mamka si ji nejdříve zkoumavě projede pohledem a pak rychle kývne a odstoupí od dveří.